Ne, kdepak. Toto nebude jedna z těch geekovských recenzí, která vám hned na začátku připomene, že výprava k Osamělé hoře započala 26. dubna 2941 Třetího věku, kdy Gandalf, v sindarštině zvaný Mithrandir, přivedl trpaslíky do Dna pytle. Nebudeme se ani rozrušovat nad tím, že skřeta Azoga zabil Dáin Železná noha v bitvě v Azanulbizaru již více než sto let před Bitvou pěti armád, takže trpaslík s ním nemohl sdílet válečnou vřavu před Osamělou horou, jak ukazuje film. A už vůbec vám nebudeme citovat průběh velké bitvy, jak je popsána v 270stránkovém Hobitovi, kterého tvůrce rozdělili na tři části, protože by to byl popis nesmírně chudý a vágní. „Na jižním ostrohu, na jeho nižších svazích a mezi skalisky u jeho úpatí, se usadili elfové…“ Ne, nebojte.
Celkem chytře však Peter Jackson a jeho dlouholeté kolegyně, scenáristky Philippa Boyens a Fran Walsh, se kterými zpracoval už Pána prstenů, sahají mimo předlohu a vyzobávají relativně stručné, ale atraktivní informace, které poskytují zejména texty Výprava k Ereboru (Nedokončené příběhy), dodatky k třetímu dílu „pánoprstenovské“ knižní předlohy (příběh Durinův lid) či kapitola ze Společenstva prstenu vyprávějící o Bílé radě, které dále rozvíjejí. Řada scén je samozřejmě vymyšlena úplně, některé postavy se dostaly do popředí jako např. čaroděj Radagast a jeho sáňky, jiné jako např. kožoměnec Medděd mají jen jedno (chlupaté) cameo.
Z toho přirozeně vyplývají vůči knize mylné či alternativně pojaté scény, kdy např. rozhodující souboj s velitelem morijských skřetů Azogem (Manu Bennett) má Thorin Pavéza (Richard Armitage). Bolga, velitele skřetů z Gundabadu a syna Azogova, se pokouší odpravit Legolas místo Medděda, kterému navíc v době bitvy dle předlohy teklo v Temném hvozdu elfské mléko po bradě. Orlando Bloom je na plátně překvapivě dlouhou dobu, byť bylo zřejmé, že se vrátí, neboť v druhém díle nebyla jeho linie uzavřena. Kolik však dostává prostoru a hlavně jak je vyplňuje, nemá u jeho postavy obdoby.
Nenechme se však unést neustálými litaniemi nad Hobitem – že se nevyrovná Pánovi prstenů, je uměle natažen na tři díly a podobně. Pokud jste došli až sem, stálo vás to minimálně 300 korun a téměř šest hodin života, když sečtete předchozí díly. Komu Jacksonovy vize a adaptace nevyhovují, opustil Středozemi už někdy u Dvou věží (2002), které byly přijaty z LOTRovské trilogie nejkritičtěji. Základní premisa obou trilogií je zcela odlišná a nelze tak filmy srovnávat.
Když v Pánovi prstenů závisel osud všech ras na slabém půlčíkovi, kterého opanovala zničující síla mocného Prstenu, byly to filmy se silnějším emocionálním účinkem, a to zejména kvůli mytické osudovosti a hlavně fatální zkáze, která mohla nastat, a také křehkosti hlavního hrdiny, která ostře kontrastovala s rozpínajícím se zlem. V hobitovské trilogii se hrdý trpaslík vydává zpět pro zlato ukradené jeho předkům a najme si Bilba jakožto lupiče, kterého už čajíčky o čtvrté tolik neinteresují. Nalijme si tedy čistého miruvoru (elfský alkohol, pozn. ed.) a přiznejme, že tyto trilogie nelze porovnávat a ani to nepřináší žádný benefit.
Milovníky knižní předlohy, která je víceméně pohádkou, potěší zejména úvodní scény. Režisér totiž do prvních minut stihne vtlačit pohádkové atributy a motivy jako smrt zlé postavy, potrestání chamtivce, zrození hrdiny, rodinné shledání a nešťastná láska. Nenapravitelným zatracencem se zde stává slizký Alfrid coby bývalý pomocník starosty Jezerního města (Esgarothu). Funguje zde jako ryzí příklad oportunisty, ale také určitá groteskní postava odlehčující tíživou situací Jezerních lidí.
V hlavní roli ztepilý blondýn Legolas
Vraťme se však k Legolasovi, neboť ten je na plátně zcela nepřehlédnutelný. Jeho gravitaci vzpírající se kousky, mrštnost naspeedované kočky a zrak na úrovni noktovizoru se začaly objevovat už ve Společenstvu prstenu, kdy trefil v černočerné Mórii skřety z opačného konce můstku, slajdoval po olifantím chobotu v Návratu krále či Šmakově dračí poušti stál na hlavách trpaslíků v sudech na divoké řece, předváděl roznožky jako Van Damme a střelbu z luku ve stylu level: god.
Jackson patrně pod vlivem novozélandských houbiček nechává Legolase využít nepřátelského netopýra jako taxi, se kterým se na konci jízdy vypořádává vzhůru nohama, což se jeví jako absolutní nic ve srovnání se scénou, kdy vybíhává jak počítačová postavička po bortícím se můstku, jehož postupně se odlamující kameny tvoří schody. To už se prostě nahlas smějete, jinak to nejde. Sekvence je navíc korunována olympijskou akrobacií na skřetovi, jíž by musel provést v mikrosekundě, aby vše stihl. Bohužel se scény se Zeleným lístečkem (překlad jeho jména) stávají spíš groteskními výstupy, které z postavy činí superhrdinu, jehož ani prázdný toulec nestojí malou modřinu.
Peter Jackson se humoru nikdy nevyhýbal a nejvíce ho vložil do Neočekávané cesty a její rozšířené verze. Co se dalo v prvním díle brát jako vtipná hláška ustavujícího a stmelujícího se společenství mužů, ve třetím díle už neprojde. Různé vtípky jako falešná prsa (!) uprostřed bitevní vřavy vyloženě vytrhávají z ponoru. Humoru je však naštěstí méně, pokud tedy nepočítáte Freemanovy lišácké výrazy. U něj se tentokrát ukazuje, jak je jeho herecký rejstřík až nepříjemně omezený, byť typově se na Bilba výborně hodí.
Kromě rádoby omluvných pohledů, rozčilováním se na oko z překračování pořádku a bezelstných promluv o domově či přátelství, nemá Freeman moc co nabídnout a vidím u něj během jedné scény snad všechny jeho předchozí role. Králem je zde král Thranduil (Lee Pace), z něhož charisma tryská i přes bílý mejkap a ledově modré čočky. Elfská arogance a vznešenost se mísí s děsuplnou mimikou, což se nedá říct o jeho synovi Legolasovi (Bloom), který má stále jeden totožný seriózní výraz. Distingovaná Galadriel (Cate Blanchett), ustaraný Gandalf (Ian McKellen) a proradný Saruman (Christopher Lee) coby „stará garda“ osvěží všechny scény, ve kterých figurují. Scéna s Bílou radou v Dol Gulduru je také jednou z nejlepších. Dočkáme se hardcore magie proti sílícímu Sauronovi a jeho Nazghûlům.Když bitva zuří a síly ubývají V prvním díle zachránili družinu padající ze stromu. Když je zle ve trojce, opět přilétají orlové. Peter Jackson se zkrátka vrací k osvědčeným zachráncům. Nabídne nám také Medděda, ale jde bohužel jen asi o pětivteřinovou scénu, což je sice velmi málo, ale aspoň je jeho výskyt v souladu s literárním kánonem. To se bohužel nedá říci o Radagastovi, který se vrací se saněmi a králíky a je tím nejtrapnějším deus ex machina trilogie, který posouvá děj dál.
Pokud bylo vyprávění ve druhém díle spíše epizodické a zároveň probíhaly tři dějové linie v různých místech, zde jsou až na menší Galdalfovu odbočku v Gulduru a Legolasovu krátkou výpravu do Gundabadu všichni na témže místě, aby se mohli zúčastnit rozhodující bitvy. Vše se také odehrává paralelně v tentýž čas a vyprávění tentokrát až na jednu výjimku neobsahuje žádné shrnující nebo dovysvětlující flashbacky, které vzhledem k přímočarosti a srozumitelnosti děje ani nejsou potřeba.Bitva pod Horou bez těch v Hoře Režisér sliboval bitvu grandiózních rozměrů. Však proti sobě také bojují vojska trpaslíků, lidí, elfů a na druhé straně skřetů, vrrků, netopýrů a další havěti. Velkolepou bitvu jsme viděli již v Helmově žlebu nebo v Minas Tirith v Pánovi prstenů. Zde je bojujících o řád méně, proto zůstává poněkud s podivem, proč zejména trpaslíci v stříbrných lesklých zbrojích vypadají poněkud digitálně a proč se dočkáme jen velice mála záběrů v polodetailech na ohyzdné hlavy skřetů, tětivy elfů nebo meče lidí. Nevyužiti zůstávají zlobři, kteří slouží jako nosiče obřích kamenů. Celkově se bitva jeví jako dosti sestřihaná a bez delších osobních soubojů. Nezbývá než vyčkat na rozšířenou edici. Mimochodem tento díl má nejkratší stopáž ze všech filmů ze Středozemě.
Naraci v třetím aktu rytmizuje dění okolo Thorina, který se probíhající bitvy nechce zúčastnit a kterého scenáristé oproti knize poněkud polidštili (či spíše potrpaslíkovali). Hamižnost, paličatost a pýchu tak omlouvá tzv. „dračí nemoc“, jež syna Thráina postihla v poklady přeplněných síních Ereboru. Postava se stává pro obecenstvo sympatičtější, což podporuje jeho celkově velmi člověčí vizáž. Identifikace s Thorinem je tak mnohem snazší, a to rozhodně není pro emoční dopad jedné z finálních scén marginální. Dodejme, že na tom má podíl i Jacksonův dvorní skladatel Howard Shore. Zkomponoval nové skladby, ale variuje též starší kousky. Někdy je jeho hudba až příliš návodná, ale stále velmi dobře koresponduje s děním na plátně a dovytváří atmosféru.
Ostatní trpaslíci mají oproti předchozím dílům málo prostoru. Nejvíce se na plátně objevuje Kili (Aidan Turner), a to zcela logicky a ne samoúčelně na rozdíl od Legyho. Pokud jste tedy akceptovali jeho rozvíjející se romanci s Tauriel (Evangeline Lilly). Ač by měl při bitvě bojovat v těsné blízkosti svého bratrance Thorina, Jackson ho opět nechává setkat se s Tauriel. Fanoušci této mezirasové lásky tak získají o řád emotivnější scénu, protože když bojujete po boku sličné zrzky, je to úplně jiné, než se bít v davu anonymních hlav. Jejich linie na mě osobně působila stejně účinně jako Gimliho pokus opít Legolase ve Dvou věžích.
Uspokojit, upokojit a navázat na Společenstvo prstenu
Režisér Peter Jackson musel v třetím dílu rozlousknout pěkně tvrdý lembas, neboť musel navázat na velmi napínavý cliffhanger z dvojky v podobě draka Šmaka, kterého po pár minutách jen neradi opouštíte. Zároveň dovést trilogii k velkolepému finále, které tolik sliboval. My, kteří jsme si pomyslně šetřili absolutní hodnocení až na třetí díl, a to v naději, že se režisérovi podaří spojit ty nejlepší elementy hobitovského univerza, bohužel nemůžeme udělit maximální počet.
Jackson poměrně uspokojivě uzavřel dramatický oblouk trilogie, byť trpaslíky ve finále trochu odbývá a ne každá z postav má nějaký svůj konec. Režisér nekřečovitě provazuje hobití filmy s Pánem prstenů, který se odehrává o 60 let později. Najednou máte pocit, že vše je tak, jak má být. Sbohem, Středozemě.
