Projekt 100 vznikl před šestnácti lety jakožto putovní přehlídka “kvalitních a oceňovaných filmů“ pro obohacení filmové nabídky československých art kin a filmových klubů. Ale jak je tomu dnes? Co se týče kin zaměřených na náročnější filmy, zdá se mi, že v současné době například v Praze pomalu vymírají (kromě kina Ponrepo), nebo se spíše transformují a posouvají do podniků, kde jen místo popcornu dostanete pivo. Písmena FK lze nalézt v programu již jen sporadicky. Dobrým příkladem mohou být tři pražská kina s jedním dramaturgem. Ty se potácí a žijí ze slepého vybírání zbytků z multiplexů, zaštiťování filmových festivalů, v rotaci deseti filmů mezi sebou a pořádání jakýchsi akčních a nevšedních večerů, cyklů, přehlídek. To, že se neděje nic na plátně, se překrývá tím, co se děje v samotném kině. Nechce se hledat hlouběji, riskovat, organizovat jednorázové projekce. Dospěli jsme do bodu, kdy jdete do temného sálu dívat se na fotbal, na operu, TV seriály, popřípadě DVD projekce. Art kina pomalu převzala multiplexovou strategii vzít novinkové filmy, obtočit je během měsíce dvou a pak zahodit. Doba, kdy bylo možné si zajít na kompletní přehlídku filmů např. Toma Tykwera a vidět tak i nefinální střihovou verzi snímku Nebe s nevystřiženými mikrofony v záběrech. Doba, kdy bylo možné si zajít jen tak na Kieslowskyho či Robbe-Grilletovy filmy, protože prostě jsou na ně stále distribuční práva, se již asi nikdy nebude opakovat. Klasická klubová kina tedy pomalu řídnou. Tápou nad vlastním smyslem, koncepcí, směřováním. Můžou za to peníze, může za to divák, omezený dramaturg, opatrnost velké většiny distributorů. Je to komplikovaný a zamotaný kruh. Jedině jisté vždy bylo, že začátkem roku bude Projekt 100 svou nabídkou rozčeřovat a oživovat stojaté vody programů kin. Přehlídka deseti filmů, jenž byly kdysi kultovními, nesly auru výjimečných děl nebo ve své době vzniku se vymezovaly hlavnímu kinematografickému proudu, plus jeden či dva novější snímky a projekce i krátkých předfilmů. To byl prvotní koncept, který se však letos také proměnil do jakési formy "zavděčíme se všem", kdy z letošní šestice dva z filmů ani nejsou přímo distribuovány AČFK. P100 nikdy neměl jednotící dramaturgii při výběru filmů, avšak jejich kvality byly dostačujícím tmelícím prostředkem. Pro novináře se i přesto poslepovaly do všeobecného tématu. Letos to vyhrály snímky "plné lásky a vášně". Přiznávám se, že jsem letošním výběrem opravdu překvapen a zklamán. Více než promýšlený výběr se v něm odráží finanční krize kultury ("vezmeme, na co bude, co kdo bude mít") a přirozené hledání toho, kam by měla směřovat. Je to tzv. kočkopes a nabízí se tedy zjevná a nutná potřeba bilancovat. Sám Pavel Bednařík, umělecký ředitel AČFK, se ptá, zdali "má být P100 prostorem objevování, archivních ponorů, nebo sentimentu nad prověřenými díly?" Bylo by hezké, pokud by P100 dovážel vítězné filmy z festivalů (Kynodontas), představoval současné mladé talenty (Raya Martin), upozorňoval by na současné filmy či filmové tendence (De la guerre, Promises Written In Water, Aurora). Ale k tomu jsou - či měly by být - přímo rozsáhlejší či specializovanější filmové festivaly a ne putovní přehlídky naučného charakteru. Projekt 100 by se na prahu plnoletosti a digitálního restaurování měl vrátit na začátek, kdy "splácel jakýsi dluh filmovým divákům". Připomenout si, že vybírané filmy nemusely být mezníky v kinematografii, ale byly něčím jiné, šli proti proudu. Projekt 100 by měl především oprašovat filmy z archivů (např. Happyend), objevovat jeho zaprášené poklady (Alan Clarke) a uvědomit si, že nejlepším filmem od Godarda není U konce s dechem. Že vatová Druhá strana mince či obyčejné a předvídatelné Dobré srdce by v jejich výběru vůbec nemělo být.