Také občas podumáte, zda "rozvojové" peníze zasílané do Afriky pro zlepšení tamních životních podmínek, mají nějaký reálný dopad? Dokumentarista Ivo Bystřičan se vypravil do Zambie, země převážně křesťanské (byť věřící svou víru více skandují v písních a své domy zaplavují Ježíšovými portréty, než že by ji ztišeně prožívali), jejímž důležitým vývozním artiklem je hlavně měděná ruda. Když tamní vláda měďné doly zprivatizovala a prodala novým majitelům sídlícím jednak ve Švýcarsku, jednak v Kanadě, slibovala si od toho prosperitu celé těžařské oblasti. Film Doba měděná ovšem zaznamenává pravý opak - veškeré zisky plynou do zahraničí, nové vlastníky, dokonce získavší velkorysé dotace Evropské investiční banky, ani v nejmenším nezajímá situace tamního obyvatelstva, zbídačovaného masivním propouštěním ze zaměstnání. Sledují jediné: co největší zisk. Svůj vlastní. Takže je nezajímá stav silnic zničených jejich nákladními auty ani osud zraněných, práce neschopných horníků, kteří zůstanou bez jakékoli finanční podpory. Bystřičan spolu s kameramanem Jiří Málkem pobyl v Zambii pouhé dva týdny, během té doby natočili početná svědectví o chudobě a beznaději tamního obyvatelstva, které zprivatizované doly připravily i o poslední jakkoli chabé jistoty. Spatříme, jak hloučky dětí provizorně vyspravují rozbitou vozovku, jak propuštění horníci paběrkují vzácný kov v již opuštěných lokalitách, kde se přestalo těžit, ale přesto ostřelováni tamními důlními hlídkami. Režisér rozmlouvá s řadou horníků, také s odborovým předákem, kteří možná až příliš alibisticky poukazují na páchaná bezpráví, ale také na vlastní bezmoc. A hlavně české filmaře varují před policií a jejími důlními přisluhovači: režisér se dozví, že prý i pro natáčení na veřejných prostranstvích potřebuje povolení, otočit kameru směrem k dolům je rovnou zakázané. Dokonce dostane policejního "ochránce", jenž by jim měl pomáhat, aby nezbloudili. Přesto se záhy osamostatní a proniká do zakazovaných míst, zachycuje své občasné průvodce i jejich okolí - jistě se i stylizující před Evropany do role obětí - při tajeném sběru rudy, při mši i zpěvu nábožné písně o Ježíši, obhájci každého, kdo v něho uvěří, při rapovaném protestu i bezcílném potulování zdevastovanou krajinou. Avšak zachytí jen jednu stranu reality: navzdory mnoha pokusům proniknout k majitelům dolů nikdy nikoho nezastihne, dokonce ani tiskového mluvčího, věčně prý zaneprázdněného. Bystřičan se tak ocitá v obdobné situaci jako kdysi Michael Moore v pověstném filmu Roger a já, který se rovněž zabýval ožebračujícími přesuny průmyslu. Moore ovšem do svého vyprávění vložil mnohem více útočné ironie a do stíhání dlouho nepolapitelného Rogera ("toho, který za všechno může") vložil veškerou energii. Dokonce na tom celý příběh postavil. Bystřičan naopak rezignoval, vlastně pominul i šanci blížeji proniknout do soukromí chudých Zambijců, které nahlíží jakoby zvenčí, jako objekty dané společenské situace. Do dolů mohl nahlédnout toliko v konkurenčním podniku, který do sledovaného těžařského konglomerátu neopatří a také žádnou dotaci ze zahraničí neobdržel. Svůj příběh ovšem pointoval odjinud - z Lucemburska, ze sídla Evropské investiční banky, jejímž představitelům, nerudným a podezíravým, promítl pořízené materiály a žádal je o stanovisko. Dověděl se, že filmu schází vyváženost: vždyť tam chybí vyjádření druhé strany, zástupců měďařské společnosti, kteří ovšem odmítli jakkoli komunikovat. Navíc bankéři vyrukovali s číselnými propočty a grafy, přesvědčeni, že i zambijskému obyvatelstvu se zdvíhá životní úroveň, ačkoli jim film dokazoval nesmyslnost takového názoru. Víra v průkaznost čísel i ve vlastní neomylnost se tu zdá být všudypřítomná...