Legendární, kultovní, geniální a bůhvíco ještě komická skupina Monty Python před nedávnem (prý) definitivně ukončila své působení několika divadelními představeními, jejichž záznam jste si mohli vychutnat i u nás. Každý ze členů se samozřejmě už dávno věnuje své sólové kariéře, tím nejznámějším nadále zůstává ten, který byl v jejich skečích vidět nejméně - autor šílených animací Terry Gilliam.

Ten by mimochodem mohl získat i cenu pro největšího smolaře Hollywoodu, kdyby se udělovala. Jeho tvorba je natolik protknutá nešťastnými okolnostmi, které zabránily vzniku filmu buď úplně, nebo alespoň "zmršily" závěrečný sestřih, že by to vydalo na samostatný článek. A nejinak tomu bylo i u zatím posledního počinu, sci-fi dramatu The Zero Theorem, které má hodně problematickou distribuci a s největší pravděpodobností ho v kinech neuvidíme ani u nás. A rozhodně je to škoda. 

Pokud Gilliamovu tvorbu znáte, nebude pro vás děj žádným překvapením. Hlavním hrdinou je muž jménem Qohen Leth, jenž pracuje pro korporaci známou jako Management, která má všechny své ovečky pod dohledem čtyřiadvacet hodin denně a není možné jí uniknout. A právě on dostal velmi důležitý úkol - musí vyřešit záhadný teorém (něco jako tvrzení, definice), který jednou provždy určí, zda má život smysl. Jeho pátrání mu naruší dva rebelantští odchovanci Managementu, kteří se mu snaží po svém pomoci a ukázat mu nový náhled na svět. Jenže není to všechno jen další hra?

Nad touto synopsí musí zákonitě každý režisérův fanda zajásat, neboť přesně vystihuje to, co na něm má rád. Gilliam už prostě jiný nebude a s tím se musíme všichni smířit. The Zero Theorem má veškeré jeho trademarky, které připraveného diváka uchvátí od samého začátku. Samozřejmostí tak je typicky "kafkovská" atmosféra blíže nespecifikované budoucnosti, v níž neexistuje soukromí, všichni jsou pod dohledem neznámé korporace, jsou pouze anonymním článkem ve zdánlivě perfektně fungujícím soukolí, a přitom jsou vzájemně odcizení.

Vizuální stránku je radost sledovat, protože nádherné kompozice, které tvoří kameraman Nicola Pecorini, jsou precizně promyšlené, naprosto uchvacující a troufnu si říci, že snad nejlepší v celé režisérové filmografii. Sice občas balancují na hranici kýče, vždy jsou ale utnuty právě včas, aby k něčemu podobnému nesklouzly. I proto mrzí, že snímek na velkém plátně zřejmě hned tak neuvidíme.

Vydařila se také volba herců, z nichž jednoznačně vyniká výtečný Christoph Waltz, jenž tu hraje úplně něco jiného, než jsme od něho zvyklí a všem dokazuje, že nemá problém ztvárnit ušlápnutého a nesebevědomého introverta bojícího se jakéhokoli násilí. Tato role mu rozhodně dost sedla, evidentně si ji užívá a splňuje představy typicky "gilliamovského" hrdiny. Ostatní už prakticky nestojí za řeč, protože film je hlavně o něm, ačkoli skvělý je v rámci možností a značně méně prostoru i David Thewlis a zejména pánové si zapamatují kreaci zatím nepříliš známé, ale velmi sexy Mélanie Thierry. Pokud se ovšem těšíte na Matta Damona, Tildu Swinton nebo Petera Stormara, kteří jsou také v obsazení uváděni, své nadšení mírněte, protože všichni tu mají víceméně camea a jejich účast se dá počítat v několika málo minutách.

Problém je pak v ústředním příběhu, který nakousává přece jen až příliš mnoho témat a žádné pořádně nevyužívá. Jako by se sem Gilliam pokusil vměstnat to, co ho na současné společnosti trápí a bolí a neuvědomil si, že toho je kolikrát vskutku moc. Někdy se mu daří upozorňovat na různé nešvary více, jindy méně, každopádně je fakt, že tempo tím trpí a není úplně nejsvěžejší. Tím pádem se tu střídají pasáže unylé, s těmi relativně svižnými.

Pro diváka zvyklého prakticky na doslovnost a neustálou akci The Zero Theorem určitě není, protože Gilliam si s prostředím neveselé budoucnosti pohrál natolik, že "na první dobrou" není možné snímek plně zpracovat a je dost žádoucí pustit si ho znovu, abyste si všimli všech jemných detailů, odhalili různé skryté narážky a vtípky a plně si vychutnali typicky "pythonovskou" absurditu (tabule se snad nekonečnou řadou různých bizarních zákazových značek) a samozřejmě i osobitý humor (z něho jednoznačně vyčnívá rapující Tilda Swinton). I z těchto důvodů si film vaši pozornost zaslouží, i když není vůbec jisté, jestli vám tzv. sedne. Pokud ale patříte k příznivcům jediného Američana z Monty Pythonů, je pro vás tohle přímo povinnost.

PS: Jako dlouholetý režisérův fanoušek doufám, že mu konečně vyjde jeho vysněný projekt o Donu Quijotovi. Moc bych mu to přál.

Originální trailer filmu The Zero Theorem / The Zero Theorem