Režisér Jan Hřebejk konečně opustil komediální pole a v předchozím snímku Kawasakiho růže začal řešit i vážnější témata. V nastoleném trendu pokračuje i ve svém nejnovějším díle s názvem Nevinnost, kde se zabývá tématikou sexuálního obtěžování a jeho dopadů na rodinný život. Hlavní hrdina, pediatr Tomáš (Ondřej Vetchý), je jednoho dne obviněn z toho, že s jednou ze svých pacientek udržuje intimní styk, což je v jejím věku (14 let) trestné. Svět se mu zhroutí a jeho manželka (Zita Morávková) a její sestra (Anna Geislerová), se musejí s touto situací vyrovnat. Hlavně se nesmí nic dozvědět jejich autoritativní otec (Luděk Munzar), pro něhož by taková informace mohla mít až smrtelné následky. Atraktivní téma, jakým ústřední příběh Nevinnosti je, slibovalo velmi zajímavou podívanou. Hřebejk ji ale bohužel nenabízí a v divácích vyvolá spíše pocit lehkého zklamání a podvodu. Epizodičnost a roztříštěnost, na kterou jsme u autora scénáře Petra Jarchovského částečně zvyklí, je v případě Nevinnosti bohužel až příliš velká. Ke středobodu celého snímku se tak dostaneme po dobré půl hodině některých zbytečných a pro zbytek filmu zcela nepodstatných scén (obchodníci s bílým masem). Když už to začíná konečně vypadat, že snímek bude mít soudržnost a zaměří se na jednání postav, celý případ najednou skončí tak, jak začal, a v podstatě vyšumí. Tím pádem padá i žánrové označení detektivky (nebo jak se někdy píše, dokonce temné detektivky). Předchozí Kawasakiho růže mi přišla mnohem temnější a celkově propracovanější. S žánrovým zařazením je vůbec veliký problém. I když se tvůrci snaží sebevíc, detektivka to prostě není. Její prvky tu sice najdete, ale je jich velmi málo. Vzhledem k tomu, co si Hřebejk a spol připravili na diváka v poslední třetině filmu, se dá mluvit snad o lehce povrchním psychologickém dramatu. Závěr totiž absolutně popře to, co se dosud dělo, a místo překvapení přinese jen zklamání. Na mysli mi totiž vytanula otázka, proč se Hřebejk vůbec zabýval aférou sexuálního obtěžování a ne hutným a v tomto případě možná zajímavějším rodinným dramatem. K tomu by totiž celý závěr seděl perfektně a nabídl by mimořádně silný zážitek. Takhle se vše míjí účinkem a působí jako podvod na diváka. Ke všemu jsem se nemohl ubránit dojmu, že celý snímek je šitý horkou jehlou a scény se za sebe tak nějak naskládaly, aby to dávalo smysl. To u Hřebejka nebývalo zvykem. V čem ale nezklamal, je herecké obsazení, které drží film při životě. Ondřej Vetchý odvádí dobrou práci a na to, že vlastně nemá co hrát, působí naprosto přirozeně. Potěší také, že Aňa Geislerová konečně vystoupila ze škatulky osudových žen a zakřiknutou a upjatou sestru hrdinovy manželky ztvárnila zcela uvěřitelně. Luděk Munzar, který se na plátno vrátil po skoro čtvrt století, určitě potěší, ke vší škodě je ale jeho postava jen okrajová a silně nevyužitá. Obrovskou pochvalu zaslouží mladá Anna Linhartová v roli předčasně vyspělé a intrikující slečny a Hynek Čermák v roli policisty a bývalého manžela pediatrovy ženy, který má celé vyšetřování na starost. Jejich postavy mají díky nim hloubku a působí nejuvěřitelněji z celého filmu. Jsou to právě hlavně oni dva, kteří zůstanou v paměti delší dobu. Povedená je také kamera Martina Šáchy, která kreslí nádherné obrazy a zejména ve vodních scénách je radost ji sledovat. Škoda jen, že nepoužil více filtrů a nezahalil celý snímek do temnějších barev, které by mu slušely. Krok drží také hudba Vladivojny La Chia, která je atmosférická, velmi příjemná a patří k tomu nejlepšímu, co je v Hřebejkových filmech k slyšení. Nový Hřebejk za vidění rozhodně stojí, ale váš dojem bude záviset na tom, jak moc od něj očekáváte. Mohl být totiž silným a mrazivým rodinným psychologickým filmem, který by nutil k zamyšlení. Ve výsledku je ale jen nemastným neslaným dramatem s pár detektivními prvky, ze kterého si druhý den budete pamatovat jen střípky. A to je obrovská škoda.