Ano, má. Ida režiséra Pawla Pawlikowského, který sice pochází z Polska, ale od sedmdesátých let žije a tvoří ve Velké Británii, by se dal jednoduše označit jako klasický klubový film, a to po všech stránkách, diváckých a především estetických. A šanci zaujmout, minimálně pravidelné návštěvníky filmových klubů, určitě má a pozornost si zaslouží. Ida, která bodovala například na festivalu v Torontu, se celou svou filmovou duší hlásí k odkazu poetiky a estetiky kinematografie šedesátých let, která proslula "novými vlnami" v celé řadě evropských zemí a rovněž k polské filmové škole, reprezentované především Andrzejem Wajdou a jeho filmy Kanály či Popel a démant, které patří mezi polská stěžejní díla.

Příběh Idy se odehrává v šedesátých letech v Polsku a děj se točí kolem dvou žen, které jsou spolu na krátkou dobu nuceny žít a konfrontovat své životní postoje a morální zásady. Jednou z nich je mladá jeptiška Anna (Agata Trzebuchowska), které její matka představená uloží úkol, který musí splnit, než složí řeholní slib. Anna se tak sice nerada, ale přeci jen vydává vyhledat svou jedinou žijící příbuznou, kterou je její teta Wanda (Agata Kulesza). Těžko byste našli dvě protikladnější bytosti. Anna je čistá duše, která chce žít v ústraní kláštera, zatímco Wanda je životem protřelá a zkoušená žena, bývalá prokurátorka, která v době politických procesů v padesátých letech odsuzovala lidi i na smrt. Od Wandy se Anna dozvídá, že se ve skutečnosti jmenuje Ida a obě ženy se společně vydávají na cestu, aby vypátraly hrob Idiných rodičů.

Pokud vám nebude vadit fakt, že Ida působí jako film z jiných časů, pokud přijmete její estetiku, kterou určuje především její černobílý obraz, pomalé tempo vyprávění (nikoliv však pomalé tak, abyste se nudili) a velmi dlouhé a statické záběry s minimem střihů (režisér má v oblibě především celky) a naprosto klidnou kameru, což je v dnešní době, kdy jsou v módě roztřesená ruční kamera a dynamické střihy, něco ojedinělého. Pokud se tedy smíříte s tím, že zde neuvidíte žádnou akci, sex ani efekty a vše ostatní, co dělá film dnes atraktivním, ale jen osobitě pojatý příběh o těžkém hledání vlastních kořenů a identity v "bezbarvých kulisách" reality, pak budete s Idou spokojeni.

Ida má své přednosti ukryté především ve své vyklidněnosti, která je v dnešní době něčím opravdu výjimečným, a pak ve své estetice, jak už zde bylo zmíněno. Obrazová stránka, nádherná černobílá kamera dodává příběhu jakousi další a zvláštní kvalitu, kterou barevné filmy prostě nemají. Jistou spřízněnost jsem u Idy shledal s Láskami jedné plavovlásky, i když postrádá Formanův černý humor, a s českým filmem Pevnost pro svůj důraz na přísnou estetiku obrazu, ale bez zbytečných těžkých symbolů, které používala režisérka Vihanová. Naopak, Ida je snímek průzračně čistý a ve svém poselství naprosto srozumitelný.

Ida, kterou obstojně ztvárnila filmová a herecká debutantka Agata Trzebuchowska, je nicméně nejednoznačnou postavou a její motivace nám možná nebudou srozumitelné. Její nepochopitelné rozhodnutí v závěru je možná překvapivé, a i když ho nemusíme pochopit, musíme ho respektovat. Podobně se to má i s postavou Wandy. Ani s ní si možná nebudete rozumět, ale je to postava, která si zaslouží respekt i pro své chyby. Herecky je tu o něco výraznější právě představitelka Wandy Agata Kulesza. Ve své postavě dobře vystihla všechny konflikty svědomí a traumata, která ji nepřestávají pronásledovat. A její klíčová scéna, jejíž obsah tu nemůžeme prozradit, vás bude šokovat svou strohostí, s jakou ji režisér natočil.

Je jasné, že Ida nebude trhat divácké rekordy, a že je to vyloženě klubový film. Každopádně jde o zdařilý snímek, který každý uměnímilovný divák určitě ocení nejen pro jeho ojedinělé estetické kvality, ale i pro smysluplný obsah, který vypovídá o něčem, čemu lze rozumět nebo alespoň naslouchat v každé době.

Český trailer filmu Ida / Ida