Sám Stroj času byl zfilmován hned dvakrát. Zatímco verzi z roku 1960 dnes znají už jen pravověrní fanoušci sci-fi žánru a při pohledu na modré troglodyty je těžké ubránit se cukajícím koutkům, novějšího následovníka z roku 2002 pamatuje většina z nás v kinech. Režíroval ho prapravnuk H. G. Wellse Simon Wells, tedy jméno více než kompetentní. Výsledek byl ovšem žalostný; v kinech film nevydělával a kritika pochvalným slovem neplýtvala. Přesto lze mladší Stroj času považovat za snesitelnou žánrovou jednohubku - není dlouhá, není (moc) nudná a Samantha Mumba uspokojí nejedno pánské oko. Svou velkorysou naivitou (přibylo nezbytné téma se ztracenou láskou) se mu do jisté míry daří držet krok s naivitou předlohy. H. G. Wells se mimoto dostal do kontaktu se strojem času ještě jednou, tentokrát jako filmová postava v neotřelém thrilleru Čas po čase, kde naháněl Jacka Rozparovače na útěku do sedmdesátých let. Konfrontace dvou různých časových rovin nabízí srovnání na kulturním, sociálním a v neposlední řadě také na technickém, potažmo vojenském poli. Na tom založil svou premisu japonský Sengoku jieitai, pojednávající o propadu moderní vojenské jednotky do středověku. Film, nejlépe vystižený hláškou "samurajové versus tanky", v Evropě moc známý není, cosi jako jeho nepovedený následovník Sengoku jieitai 1549 už vůbec ne.
Mnohem lépe s provařeností je na tom americká militantní báchorka Tajemná záře nad Pacifikem - aneb jak se alespoň částečně pomstít za masakr s názvem Pearl Harbor. Letadlová loď, ověšená moderními stíhačkami, si to rozdá s japonskými kamikaze bojovníky a divák může přemýšlet, nakolik asi tahle polonáborovka zapůsobila na americký lid. Motivy námořnictva hrály pochopitelně hlavní roli i ve Philadelphském experimentu. Ten se zabýval stejnojmenným vojenským pokusem, k němuž údajně došlo v roce 1943 - torpédoborec USS Eldridge měl být zneviditelněn, místo toho se prý teleportoval a ve filmu dokonce cestoval do budoucnosti. A pak že si filmaři nevymýšlejí.
Osmdesátá léta byla pro cestování časem zlatý důl. Kořeny zde zapustily dvě zdaleka nejslavnější série na dané téma - Terminátor a Návrat do budoucnosti. První zmíněné se de facto stalo otcem oblíbeného paradoxu - NĚKDO z budoucnosti je vyslán do minulosti, aby dal vzniknout NĚKOMU/NĚČEMU, co budoucnost změní. Terminátor byl však především přenádherným žánrovým mixem a svou působivost založil na střídavém vzezření typické osmdesátkové kriminálky, thrilleru, hororu a originálního sci-fi námětu. Kultovní postava svalnatého kyborga v podání Arnolda Schwarzeneggera (jedna z mizivého počtu jeho záporných rolí) se stala modlou série a mnozí fanoušci dodnes trvají na tom, že "Terminátor bez Arnolda není Terminátor" (a Salvation si to u nich pěkně odskákal).
Pravým opakem je praštěná komediální trilogie o Návratech do budoucnosti. Esence toho nejlepšího z filmových osmdesátek sázela na hyperaktivitu, parádní retro look a bezbřehý nadhled, přičemž stihla vystřídat léta padesátá, přetechnizovanou budoucnost a zlaté období Divokého západu. Těžko říci, zda je slavnější Marty v podání Michaela J. Foxe, permanentně vytřeštěný vědec Emmett Brown Christophera Lloyda nebo vozidlo DeLorean DMC-12, přestavěné na stroj času. Sledování obou sérií je nekonečně zábavné dodnes. Což se rozhodně nedá říci o cestovatelích v telefonní budce ve Velkém dobrodružství Billa a Teda...
Poměrně oblíbeným prvkem se cestování časem stalo v sérii Star Trek. Ve čtvrtém díle s podtitulem Cesta domů zachraňují Kirk se Spockem (kromě světa, vesmíru a tak) v roce 1986 velryby; v díle osmém (První kontakt) kapitán Picard se svou posádkou cestuje zpět časem proto, aby zabránil kolonizaci Země zlými mimozemšťany Borgy. V reebotu série se do minulosti přesouvají pro změnu Romulané, aby potrestali Spocka za zničení jejich domovské planety.
Invaze do jiných časů nebyla cizí ani našim končinám. Málokdo odrostlejší si asi dokáže představit dětství bez proslulé Cesty do pravěku od Karla Zemana, v níž čtveřice kluků putuje na člunu do minulosti a postupně obdivuje mamuty, bojující dinosaury a trilobity. Zítra vstanu a opařím se čajem, řekli si roku 1977 Jindřich Polák s Milošem Macourkem a natočili dnes už klasickou komedii o tom, kterak Hitler vodíkovou bombu od zlotřilců dostat měl. O něco hůře dopadl Jiří Mádl, když se pokusil Probudit se včera - místo kopce srandy zakopl o nepodařené fórky a nedůsledně budované prostředí těsně předrevolučního Československa. Kdekdo si také jistě vzpomene na seriál Návštěvníci, svého času velice populární koprodukční záležitost pro celou rodinu.Když už jsme u návštěv, roku 1993 se na časocesty vydali Návštěvníci francouzští. Jean Reno a Christian Clavier se pro změnu přesunuli ze středověku do současnosti a díky úspěchu si došli pro dvě pokračování - výsledkem je zábava stěží nadprůměrná, a to ještě pouze v případě prvního dílu. Žádný šlágr se nekonal ani v případě Timecopa, v němž Jean-Claude Van Damme jako speciální agent trestal každého, koho by napadlo zneužít cesty v čase pro vlastní zisk. Film byl nakonec výdělečný (hlavně díky nevelkému rozpočtu), Van Damme i režisér Peter Hyams však záhy nabrali směr zapomnění. Zmar druhého jmenovaného, kdysi autora ucházejících sci-fi filmů, dokonale vyjádřila hrůzostrašná ptákovina Lovci dinosaurů, jíž nepomohla ani předloha od legendárního spisovatele Raye Bradburyho.
Naštěstí se občas objeví i ambicióznější kousky. Za jeden z nejlepších je považován film 12 opic, mimo jiné skvělá herecká příležitost pro Bruce Willise a Brada Pitta. Neortodoxní sci-fi Terryho Gilliama vypráví o budoucnosti zdecimované nebezpečným virem, z níž je do času před katastrofou vyslán James Cole (Willis), aby zajistil vzorky a dal tak vědcům příležitost vir porazit. Gilliamův rukopis, ojedinělá atmosféra a podařený závěr zajistily v očích mnoha diváků filmu nesmrtelnost. Takové štěstí už neměla Svěrací kazajka s Adrienem Brodym, jenž z psychiatrické léčebny utíká prostorem i časem; vzpomenout však nechá snad jen na hezký vizuál a vyjímečně pohlednou Keiru Knightley.
Mistr neuchopitelnosti Shane Carruth natočil roku 2004 Vynález. Pro většinového diváka prakticky nestravitelný film byl i pro samotného Carrutha spíše jen rozcvičkou před následujícím počinem s názvem Upstream Color. Svéhlavě se k cestování časem staví film Vlastní zbraň podmínkou - asociální, originální a poněkud paranoidní romance staví sci-fi prvky na vedlejší kolej a drobný dárek dá v tomhle ohledu divákovi až v samém závěru; režisér Colin Trevorrow si každopádně vysloužil režii nového Jurského parku (Jurassic World).
Značná popularita a rozvoj trikových technologií tématu přejí a posledních patnáct let se filmy o cestách časem objevují každoročně. Závěrem zmiňme ještě sci-fi kriminálku Tonyho Scotta Deja Vu, Loopera o zabijácích, kteří likvidují oběti z budoucnosti nebo třeba romantické kombo Zakletý v čase s loňským Lásky časem. Letos do historie cestovali rovněž mutanti v Budoucí minulosti, animované Dobrodružství pana Peabodyho a Shermana a svým způsobem také Tom Cruise v komerčně neúspěšném trháku Na hraně zítřka. Co bude dál, se na rozdíl od hrdinů sci-fi filmů podívat neumíme, každopádně určitě nás s něčím zase brzy překvapí. Jako tečku použiju oblíbenou otázku: V jakém filmu cestujete časem nejraději vy?
