Romain Gavras, syn řeckého filmaře Costy-Gavrase, jenž dobyl také Ameriku, dal o sobě vědět násilím prokrveným videoklipem Stress pro elektronicky "něžné" Justice. Partička mlaďochů jde a železně mladí vše kolem. Natočil i dokument zachycující jejich turné Cross Universe, aby rok poté pro zpěvačku známou pod zkratkou M.I.A. opětovně zhmotnil drásavý a přitahující výkřik násilí. Videoklip Born Free je jakousi předehrou a dějovou zkouškou pro film Notre jour viendra, jenž byl uveden i na pražském Festivalu francouzských filmů pod názvem Náš den přijde, a v české distribuci bude prý jen na DVD. Pokud z traileru Malickova The Tree of Life číší jakási radost ze života, že byste si nejraději porodili dítě pod jehličnatými stromy, trailer (jeden z Nej 2010) Gavrasova debutu je toho pravý opak. Atmosféra bezmoci, nevyvolené tělesnosti, naléhavé deprese. Šikanovaný zrzounek se ztrácí ve společnosti, která ho nepřijímá, ba se ho snaží vytlačit. Ve vlastní rodině je jakoby navíc do počtu, na internetu se omylem schází s homosexuály, jednoho večera se tak láme kost a on prchá. Jako ztracenou ovci ho do své sítě naláká znuděný psycholog, učitel, novodobý ďábelský spasitel. Začíná pouť do vysněného Irska, mezi své zrzavé. Pouť plná vzdoru proti pravidlům, proti morálce, proti všemu a všem. Krev, sperma, zvratky. Dětinská nedospělá revolta v rukou Mefista se mění v nebezpečné a nekorigované šílenství. Anarchie zkaženosti a teroru. Rachmaninovo Preludium cis-moll pro klavír. Pokud mohu být osobnější, přiznávám se, že během projekce mi film opravdu vadil, nefungoval mi. Tou tezovitostí, tím moralizováním, tou dokonalou formou - vybroušená kamera, podmaňující hudba, vypiplané lokace, hlavně aby byly co nejvíce osamělé, depresivní, až moc perfektní. A namačknout tam všechno, co jde, co je živočišně děsivé, filmově působivé. A sirény, kuš, prsty do krku, hladoví psi a pistole. A prázdné parkoviště a prázdné nákupní centrum a hořící signální pochodně. A tohle bude šokující. A dokonalé modelky v posteli. Vždyť ani jeden z nich není zrzavý! Avšak k Notre jour viendra nelze přistupovat jako k dramatu nebo post-apokalyptickému filmu. Tento snímek je především jízlivé a ostré, nekompromisní podobenství. Příjemně ohavné podobenství. Neříkám a nepíšu, že by tím odpadaly výše uvedené názory a problémy, stále se neseme po povrchu. Jen by divák měl sledovat tento film především jako film o nepříčetné a prudké krajině, v které zanikají a děsí obecné lidské charaktery. Abstaktní realismus. A já až dodatečně tento snímek - kdy mně scény, mizanscény uvízly a skřípaly v hlavě – musel ocenit. Oceňuji. Geniální herectví Oliviera Barthelemyho a i samotná postava by se dala přirovnat k Jamesu Frechevillovi z Království zvěrstev. Vyprázdněný, bezemoční pohled, nervózní pohyby těla. Introvert, který nakonec mačká plyn onoho "království". Vše může ve vteřině vzplanout. Je to film s duchem Nenávisti od Matthieu Kassovitze, kdy spojencem není jenom Vincent Cassel, ale produkčně umělecký kolektiv Kourtrajme, kteří dohromady založili. Ďábelsky noblesní Vincent Cassel. Nevypočítavý, náladový, prázdný. Agresivně prázdný. Je tento svět?