Souhrou náhod, nehod a sviňáren se do bitevní vřavy namočil také podplukovník Bill Cage (Tom Cruise). Jeho bojový výcvik dvakrát efektivní zrovna nebyl, díky čemuž neslavně zemřel hned v úvodu akce na francouzské pláži. Osud je však mrcha vypočítavá a protože Bill stihnul zabít jednoho zvláštního Mimika, po své smrti se ocitá opět na začátku téhož dne. Je nucen znovu projít peklem... a znovu zemřít. Situace má naštěstí jednu výhodu. Bill si pamatuje všechno z předchozího dění. A na pláži potkal Ritu.
Myšlenka restartujícího se dne není ve filmu žádnou novinkou - už počátkem devadesátých let si tutéž situaci vychutnával Bill Murray v úspěšné komedii Na Hromnice o den více. O něco blíže aktuálnímu tématu byl Zdrojový kód, který rovněž využíval premisu opakujícího se dne k dobývání určitého cíle. Na hraně zítřka je každopádně o něco lepší film, než oba zmíněné.
Možná proto, že se rád chová jako počítačová hra. Bill Cage se opakovaně snaží vydobýt postup vpřed, opakovaně selhává, opakovaně se snaží najít jinou cestu. Odměnou mu nejsou žádné dílčí úspěchy, pouze stresující předchozí zkušenost, ponechávající příslib checkpointu nebo cíle dlouho v nedohlednu. Okolní postavy poskytují výcvik, vybavení, spolupráci - dle Billových schopností přesvědčovat. Může a nemusí s nimi mluvit, zkouší to s nimi i bez nich. Pokud by divák dostal tuhle záležitost ve videoherní krabičce, užil by si skvělé akční RPG s mnoha způsoby hraní.
Nevím, nakolik to byl záměr, ale hru připomínají i leckteré detaily - ať už mech-exoskeletony vojáků (plakát s Ritou vypadá skoro jako reklama na nový Unreal Tournament), nebo frustrující momentky s nečekaným úmrtím při banálních nehodách (toliko povědomé hráčům, kteří ve vzteku z těžké hry ztrácí kontrolu). Koneckonců, našlapaný scénář, dynamický střih a přítomnost svůdné ženy na pozici největšího drsňáka jdou hernímu průmyslu na ruku také.
Odstavci výše ovšem nechci říct, že by Na hraně zítřka byl film určený výhradně pro hráče. Není totiž zfilmovanou počítačovou hrou; spíše skvěle ukazuje, jak jsou herní prvky aplikovatelné v jiném odvětví zábavy. Největší výhodou je v jeho případě chytrý scénář (což se u her stává zřídkakdy), jenž dlouho vede diváka zcela nepředvídatelným dějem a má ideálně načasované sdělování informací (po celou dobu). Když se zdá, že se po záplavě nejistoty blížíme k úspěchu, provedou tvůrci veletoč a jsme náhle v jiném prostředí s jiným cílem. Jako pozitivní shledávám absenci snahy o jakýkoliv obsahový přesah, což je něco, z čehož se v aktuálních blockbusterech stává oblíbená disciplína. Při nešetrném zacházení vznikají nabubřelá moralistická veledíla, jež jsou občas otravná, občas směšná a jen málokdy opravdu působivá. Na hraně zítřka se drží v lajnách vlastního hřiště a inteligentně využívá podstatnou většinu jeho plochy. Funguje to.
Pravda, něco se třpytí jen na první pohled. Film minimálně jednou použije lacinou berličku (vyřešení zásadního problému prostřednictvím z prstu vycucaného přístroje) a finále je proti předcházejícím událostem dosti konvenční akční scénou - ve zmíněném kontextu dokonce podprůměrnou. Více významnějších kaněk na tvář tohohle díla naštěstí nikomu neukáplo.
Co se týká akce, stěžejní je samozřejmě scéna výsadku na pláži (Zachraňte vojína Ryana included). Užijeme si ji s několika obměnami hned několikrát. Režisér Doug Liman používá explozivní složku s jistotou a lehkostí, takže je působivá, našlapaná a přesvědčivá, aniž by diváka bombardovala toliko oblíbenou roztřesenou kamerou, zpomalovačkami a monumentálními CGI výjevy (přestože monumentálním CGI výjevem všehovšudy je). Film jednoduše spoléhá na bezprostřednost a zatahuje diváka přímo na bitevní pole, zatímco triková nálož rotuje všude kolem. Vůbec není na škodu, že wow efekt víceméně chybí a místo něj se na scéně promenádují povedené vtípky, těžící z repetetivnosti zobrazovaného a vkusně obohacující jinak napínavý a vážně pojatý příběh. Exoskeletony jsou navíc cool. Stejně jako Full metal bitch Emily Blunt.
Tom Cruise si rok po Nevědomí střihl už druhou postapokalyptickou sci-fi. Postava Billa Cage, která ve filmu umře víckrát než Sean Bean za celou svou hereckou kariéru, prochází ve filmu zajímavým vývojem od bezmocného dezertéra k budoucnost čtoucímu supervojákovi. Aniž by poskytovala hluboký psychologický profil, je přinejmenším zajímavé pozorovat kontrast s Ritou Vrataskou, která pro změnu ze supervojačky degraduje v zoufalou ženu tápající v hledání řešení a připravenou pro něj kdykoliv zemřít. Chemie funguje na dvě stě procent a výborní jsou oba dva - Cruisovi sci-fíčka sluší už od dob Minority Report a Emily Blunt pomalu roste do filmařské femme fatale současnosti. Ve vedlejších rolích stojí za povšimnutí Brendan Gleeson a Bill Paxton - druhý jmenovaný přitom zažívá po takřka třiceti letech menší deja vu v podobě návratu do vod militaristické sci-fi (tou první byli Vetřelci). A symbolicky povýšil.
Letošní rok, na blockbustery mimořádně bohatý, si tedy nadále udržuje vysoko nastavenou laťku. Diváci určitě ocení, že si mohou od supraexplozivních marvelovek odskočit k něčemu trochu jinému a opět se přesvědčit, že "drahý a trikový" nerovná se "blbý a v efektech utopený". Netroufám si říct, že jde o blockbuster roku (jak bylo nejednou psáno) nebo že je film bez chyby (není), doporučit ho jako jeden z nejlepších kinozážitků posledních let však můžu.
P.S. Mimikové jsou po delší době něco, co se dá nazvat relativně neokoukanou formou emzáka. Nový vetřelec z něj sice nebude ale... fosforeskující sošku Alfy bych si na poličku dal.