V druhé řadě není ani vztahovým dramatem s trojrozměrnými a prokreslenými protagonisty, ve kterém by se sem tam prošla monstra jako v režisérově indie debutu Zakázaná zóna. A není ani dobrodružnou jízdou kladoucí důraz na postavy a jejich úlohu ve vyprávění, přestože se přímo odkazuje k tvorbě Stevena Spielberga a přebírá některé formální postupy z jeho sci-fi děl (Blízká setkání třetího druhu, Jurský park, Válka světů). Už vůbec není dalším typickým zástupcem kaidžu eiga (tj. filmů s monstry, potažmo daikadžu eiga, tj. filmů s fakt velkými monstry, které si většinou vyřizují účty), přestože má s původní Gojirou společný způsob dávkování informací, minimalizování důležitosti lidského elementu, oddalování odhalení titulního stvoření i navázání na skutečné historické události a jejich vztažení do fikčního narativu.
Po zrekapitulování, čím dle mnohých není, se můžeme dostat k tomu, čím opravdu je. Godzillu nejlépe vystihuje označení "umělecký horor", jímž americký filmový teoretik a filozof Noël Carroll míní díla, v nichž jsou hrozné věci způsobeny nikoliv děním, jež má oporu ve skutečném světě (např. svržení atomové bomby), ale monstrem představujícím anomálii v rámci daného řádu věcí. Za podstatnou v tomto ohledu považuje reakci postav, které by měla odpovídat ta divákova.
Rozhodnutí, že (nejenom) Godzillu vidíme pouze v tom případě, když se na ni dívají jiné postavy, se ukázalo být geniálním tahem. Marketingová kampaň stála na náznacích toho, jak bude vypadat, film pak její příchod oddaluje skoro po celou první hodinu. Už už to vypadá, že se schyluje k destrukčním orgiím a/nebo dlouhým soubojům několika monster, ale tyto pasáže jsou hned několikrát přeskočeny. Vidíme nástup na scénu, ale její utkání s potenciální další hrozbou je zprostředkováno pouze na chvíli skrze televizní zpravodajství, a to jenom díky tomu, že se na něj dívá dvojice, jejíž osudy by nás měl zajímat. Většinou se ale průběh akce odehrává v elipsách (výpustkách) a my se dostáváme až k následkům.
Koncept, kdy jsou systematicky odpírána žánrová potěšení, má své opodstatnění. Jednak film navazuje na šedesátiletou godzillí historii, kdy snímky z první vlny volily stejnou strategii napínání až do úplného konfrontačního konce. Jednak Godzilla, jíž je slovy vědců poněkud paradoxně přiznán božský status, přiznaně funguje ve vyprávění jako deus ex machina spouštějící pokaždé jinak nápaditě inscenované žánrové výjevy. (Jednou jako z katastrofického spektáklu, podruhé jako z eco hororu, potřetí jako z válečného díla atd. - a pokaždé jsou některá klišé podvrácena a jiná zesílena, např. v katastrofické části je zachráněno dítě, ale pes to nepřežije.).
Jednak - a to především - jde o zdůraznění její velikosti oproti nicotnosti lidí, jež jsou vyobrazeni jako selhávající a arogantní jedinci, kteří pro samé budování globálních vesnic zapomínají na přírodu a přirozený řád věcí. Právě ten má udržovat kříženec gorily a velryby. (Lekce japonštiny: gorila je gorila, velryba je kujira, spojením vznikne Gojira.)
Málokterý blockbuster ke svým lidským hrdinům přistupuje tak nehollywoodsky, přičemž nejde o umělecké selhání, ale naopak o ozvláštnění uměleckého díla, resp. uměleckého hororu. V centru klasického hollywoodského vyprávění, v rámci kterého se v pořadí třicátý přerostlý "dinosaurus" stále pohybuje, je protagonista (či protagonisté) s jasně stanoveným cílem, jehož dosáhne i přes řadu dílčích komplikací.
Ovšem nikoliv v Godzille, jejíž vyprávění je vůči lidským postavám nevstřícné. Zdánlivě ústřední se zbaví na začátku druhého aktu, a tak svůj zájem přesune na jinou (pro některé méně zajímavou, protože očekávají, že půjde o příběh vědce, který svým experimentováním přispěl k tragédii, ale od tohoto vzorce zápletky snímek velmi záhy upouští.) Stále se přitom pokračuje v přepínání mezi několika potenciálními hrdiny, kteří ve své snaze opakovaně selhávají z důvodu chybných rozhodnutí, anebo jsou obdobně nezvykle postaveni do pasivní pozice, kdy nemohou jednat, můžou se pouze dívat.
Jsou ale nezbytní, protože bez nich - lépe řečeno bez jejich pohledu - by nebyla monstra, která jsou protagonisty v pravém slova smyslu. Mají jasně stanovené cíle a alespoň pro znalé historie produkčního cyklu japonského studia TOHO pochopitelné motivace. Ačkoliv lze s trochou potměšilosti vyprávění rekonstruovat jako příběh o velké účinné antikoncepci (Godzille), která chce zabránit styku dvěma okřídlencům (zvaným MUTO).
Dokladem prominentnosti "monster" je i to, že dvouhodinový film je strukturován s ohledem na jejich "postup" ve vyprávění. Osvěžující podvracení norem je ale vyváženo spoléháním se na jiné, protože se teprve druhý celovečerní počin Garetha Edwardse drží osvědčené čtyřaktové výstavby uměleckého hororu s počátkem, objevením, potvrzením a konfrontací.
V Godzille dojde k tomu, co Noël Carroll nazývá "morálním přepólováním", protože začneme s něčím nelidským (či nadlidským) sympatizovat. Na podobném principu fungoval King Kong, který zprvu představoval hrozbu, ale s přibývajícími minutami s ním diváci přinejmenším soucítili, protože byl vytržen ze svého prostředí a útočily na něj dvojplošníky, zatímco on stále ochraňoval tu blonďatou "mrchu", která za danou situaci v podstatě mohla. I tentokrát jsme donuceni sympatizovat s něčím, co nás dalece přesahuje. Je to ale poprvé, co si zároveň uvědomujeme vlastní nicotnost a marnost jakéhokoliv počínání. Godzilla je nihilistický blockbuster, který dá zakusit existenciální tíži o váze titulního stvoření.