Roku 1954 vylezla z Tichého moře Godzilla a začala osmadvacetidílná série, v níž se známá japonská ještěrka potýkala s roztodivnými obřími monstry. Zrodil se tak žánr kaiju eiga, který do centra filmů stavil dva majestátní protivníky, jejichž úkolem bylo efektně se poprat v papundeklových městech a rozbít u toho co nejvíce možných budov. Tato tradice samozřejmě nepokračovala jen v domácím Japonsku, ale i v jiných částech světa, kde postupně ve filmech začaly ožívat zástupy obrovských příšer, s nimiž si jen těžko mohl poradit pouhý člověk - v souvislosti s aktuální Godzillou jsme tedy dali hlavy dohromady a pokusili se vybrat naše nejoblíbenější.Václav Limberk - Souboj Titánů
Souboj titánů má už ve svém názvu obsaženou hlavní kvalitu monster, tedy jejich obří velikost, jinými slovy titánskost. Daleko před Godzillu a ještěry z Jurského parku sahá historie souboje titánů, i když se tu vlastně jedná o mytologii. V tomto případě o mytologii řeckou, kterou každé malé dítě dobře zná z oblíbené četby Starých řeckých bájí a pověstí, které u nás knižně zpopularizoval Eduard Petiška. Každý si hned vybaví spoustu bohů, v čele s Diem a hrdinů, jako byli Herakles, Achilles a také Perseus.
Právě posledně jmenovaný je i hlavním hrdinou filmového Souboje titánů, který natočil britský filmový a televizní režisér Desmond Davis v roce 1981. V rolích olympských bohů zde vystupuje celá řada slavných jmen jako Laurence Olivier (Zeus), Claire Bloom (Héra),Ursula Andress (Afrodita) či Maggie Smith (Thetis). Poté, co Perseus (Harry Hamlin) rozluští hádanku danou Calibem (Neil McCarthy), vysloví zbrklá královna Cassiopeia (Sian Phillips) rouhavou myšlenku o tom, že její dcera Andromeda (Judi Bowker) je krásnější než bohyně Thetis, v jejímž chrámu k celé této lapálii dojde. Tím způsobí katastrofu, na jejímž konci má stát obětování Andromedy obrovskému monstru Krakenovi. Jeho ničivou sílu demonstruje úvodní sekvence, ve které Kraken zničí město Argos.
Kraken je obrovské uvězněné mořské monstrum a je posledním z Titánů. Ve filmu je Kraken zpodobněn jako čtyřruká obluda podobná japonské Godzille. Diova hláška "Vypusťte Krakena" je dnes stejně legendární jako film. V podstatě nepřemožitelnou nestvůru nakonec zničí hlava jiného monstra, Gorgony Medúsy. Zajímavostí je, že původ Krakena je odvozen z norské mytologie. Nyní je toto jméno používáno jako synonymum pro obrovskou oliheň. Jelikož Souboj titánů pochází ještě z předdigitální trikové éry, bylo monstrum Kraken vytvořeno jednoduchou stop animací. Autorem triků byl jejich průkopník Ray Harryhausen, který měl na svém kontě vizuální efekty u řady klasických děl jako The Beast from 20,000 Fathoms nebo Jáson a Argonauti. Ačkoli je triková stránka Souboje titánů dnes už zastaralá, přesto ho považuji za film mnohem působivější než jeho remake. I proto si Kraken své místo v topce obřích monster určitě zaslouží.
Tomuto monstru z filmu, ehm, Monstrum bych vlastně velmi rád popřal souboj s Godzillou, protože se k ní jeví jako adekvátní protivník. Když produkující J.J. Abrams v roce 2007 oznámil mysteriózní projekt s kódovým označením Cloverfield, nikdo nemohl tušit, že se z tajemného snímku vyklube velmi osobitá a invenční variace na v dnešní době již přežitý žánr monster filmů. Vzhledem k tomu, že nešlo o nákladný studiový snímek, ale spíše o hru s konvencemi žánru, mohl si zkušený televizní režisér Matt Reeves dovolit skrýt podobu ústřední příšery, která jen tak mimochodem urve hlavu Soše Svobody, během celé promo kampaně a nechat si ji až do kina.
Tam na diváky čekalo zmatené "mládě" (mnohonásobně větší maminku si prý tvůrci schovávali do sequelu) ne nepodobné ústřední příšeře z pozdějšího Abramsova snímku Super 8. Stejně jako v aktuální Godzille jsme si její přítomnosti logicky moc neužili - film je totiž přiznanou hrou s pseudodokumentárním žánrem found-footage, formátem, který byl v té době na vzestupu díky hororovým sériím jako Paranormal Activity nebo Záhada Blair Witch, proto nám občas ukáže jen několik končetin. Nakonec se ale přeci jen dočkáme - když hrdiny nabere vrtulník, můžeme si užít obřího mimozemšťana (?) demolujícího město v celé své kráse.
Scenárista Drew Goddard (jenž později natočil Chatu v horách) si tak před šesti lety dokázal brilantně pohrát s katastrofickým/monster žánrem, zatímco režisér Matt Reeves stvořil naprosto dynamickou podívanou, která velmi věrohodně zachytila blížící se hrozbu z neznáma a zároveň zprostředkovala divákovi velmi subjektivní a nervydrásající zážitek. Pokud vám bušící srdce chybělo třeba u nové Godzilly, nebylo by od věci si připomenout i tuhle pecku z roku 2008.
Vžijte se do situace člověka, který má averzi vůči TOPkám, protože ty jsou ze své podstaty nutně reduktivní a postavené na hierarchizaci. Máte? A teď si představte, že byste měli přijít s oblíbeným (obřím) monstrem, ale všechna přicházející v úvahu by byla rozebrána zbytkem redakce. Naštěstí je zde ještě záložní řešení, protože Critters - jež byly v druhé polovině 80. let reakcí na úspěch Gremlinů - mají příšery z vesmíru sice ve velikosti třetinové až čtvrtinové oproti dospělému člověku, ale v závěru prvního a druhého dílu dokážou překvapit. (Režisér jedničky Stephen Herek ovšem tvrdí, že scénář byl napsán předtím, než se natáčeli Gremlins, a byl ještě dodatečně upravován, aby se eliminovala jakákoliv podobnost.)
Na konci jedničky se totiž ukáže crittersák, který je v porovnání s těmi předchozími vážně obří, a ve finále dvojky se všichni malí crittersáci spojí do jedné velké lidožravé koule valící se vesnicí. Potvůrky jsou to navíc sympatické, jak také dokazuje výše přiložená fotografie z třetího dílu, ve které ten vlevo má rozhodně větší charisma a lepší hlášky než ten vpravo.
Monstra z jiné planety, která se dostala nedopatřením na Zem (aby se někteří lidé vydali v trashové čtyřce navazující přímo na nepovedenou panelákovou trojku do vesmíru), mají jednu devizu: černý humor. Zatímco jejich kolegové Gremliňáci disponovali sebeuvědomělostí, kdy se v obou dílech tematizovala stará (jednička: televize, kino jako instituce) a nová média (dvojka: net), Critters jsou pěkně kousavé.
Série má žel velmi sestupnou tendenci. Z dvojky stojí za pozornost jenom několik scén v čele s velikonoční, trojka je kuriozita vyhledávaná snad jenom díky účasti Leonarda DiCapria a čtverce nepomohlo ani přemístění do vesmíru a brakování akčních sci-fi. (Otázkou je, nakolik za to mohl rozpočet, protože třetí a čtvrtá část byly back-to-back přímo do videopůjčoven určené tituly, jelikož dvojka v kinech propadla.) Přesto se ale Critters zapsali do popkultury, chodí na ně i Želvy Ninja, jak dokazuje jedna z jejich úvodních scén, kdy se Raphael rozhodne jít do kina.
Pamatujete polovinu devadesátek, kdy mít vlastní dinosauří park byla mezi prvňáky takřka povinnost? Největším trumfem ve sbírce figurek bylo pochopitelně masožravé dvacetistopé monstrum, kterému se familiérně přezdívalo Rexík. Přes zlověstné tyranské jméno a krvelačnou pověst je vůbec nejznámější dinosaurus, Tyranosaurus Rex, jak ho představil Spielberg v Jurském parku, úplně normální masožravé zvíře, které hledá potravu. A když ji najde, tak ji sežere, bez ohledu na to, jestli je to ještěr, nebo americký vědec.
V Jurském parku je to, když se vypne bezpečnostní jištění, boj kdo z koho založený na právu silnějšího. Ostatně dokumenty z dílny National Geographic ukazují kruté souboje v přírodě každý den, jen tam chybí lidé v postavení kořisti. Tyranosaurus je poctivé druhohorní monstrum, které Spielberg probudil z prehistorie k životu a z muzeální vzpomínky se stal hrozivý stín s komicky malými pacičkami. Dodnes si vzpomínám, jak strašidelný účinek mělo pouhé zachvění listů nebo vody, jak strašlivě zněl první T-rexův řev. A když pak po dlouhé předehře přišel ničivý útok na auto, jedna z nejpůsobivějších scén devadesátkové kinematografie, která budovala napětí v hitchcockovském stylu, zírala jsem s úděsem - a obdivem na to krásné monstrum. Elegantní T-Rex ale prošel během filmu určitým vývojem: vidíme ho nejen jako žánrovou stvůru, ale i jako lovce v jeho přirozeném teritoriu. V závěru si reputaci záporáka napravil a zachránil jako deus ex machina lidské červy před zlomyslnými velociraptory. Právě tím, že se zachoval jako nemilosrdný predátor.
Adaptace novely Stephena Kinga rozhodně není monster filmem. Jenže mistr literárního hororu rozehrál úchvatné psychologické drama o skupině lidí uzavřené v obchodním domě, která po krátké, ale intenzivní bouřce čelí tajemnému nebezpečí, jež se skrývá v nastalé mlze. Hrozbou tu jsou prazvláštní brouci, kteří ale postupem času rostou do neuvěřitelných rozměrů, stávají se z nich obří monstra a lidi si dávají jako zákusek. Režisér a specialista na zfilmované "kingovky" Frank Darabont sice jejich vzhledem neuchvátí (nižší rozpočet je na filmu bohužel znát a zjevivší se monstra jsou opravdu viditelně digitální), jenže v kombinaci s hutnou atmosférou a propracovanou psychologií postav působí stejně dost děsivě.
Náznaky jejich přítomnosti, hrůzné zvuky, které vydávají a jejich chapadla mají něco do sebe a divák z nich svým způsobem nemůže spustit oči. Před jejich útokem zkrátka není úniku a vědí to i samotní hlavní hrdinové filmu, kteří nejsou ohrožováni jen prazvláštními tvory, ale také vlastním strachem a náboženskou fanatičkou, která se nebojí všechny, kteří se proti ní postaví, označit za bezbožné a nebezpečné. Jelikož nechci spoilerovat, nenapíšu tu, jak to nakonec celé dopadne, ale můžete se spolehnout na to, že emocionální dopad závěru je obrovský, běhá z něho mráz po zádech a rezonuje ve vás ještě hodně dlouho. A to i v případě, že jste četli předlohu.
Když je člověku sedm let, líbí se mu všechno. Líbí se mu monstra z plastelíny i papundeklová města, která padají za oběť jejich šarvátkám. V roce 1992 přišel na svět film Godzilla vs Mothra (je v módě uvádět i japonské názvy, takže Gojira vs Mosura) a šlo v něm prostě a jednoduše o to, že si Godzilla dává do zubů s Mothrou, nejdříve olbřímí housenkou, posléze neméně olbřímím motýlem. Do hry se navíc ještě přimíchá zlá housenka jménem Battra, ze které se zase stane zlý motýl, vlastně je to ale všechno nepodstatné, protože během filmu se bije každý s každým a strany tu v podstatě neexistují. Jenže vám je těch sedm let, neřešíte logiku, neřešíte efekty, vidíte jen dvě příšery, co si jdou po krku, budovy se hroutí a vybuchují a má to pro vás neskutečně prostoduché kouzlo. A jelikož Mothra nakonec z celé show vychází jako takový „morální vítěz“ a navíc má na kontě vážně cool scénu, kdy se coby nově vzniklý motýl klube z kukly přilepené na paneláku, sympatizujete především s ní a navždycky si už tuhle naivní dětskou náklonnost pamatujete.
Pavel Pinker - Královna, matka vetřelců (Vetřelci)
Ripley: „Každá z těch věcí pochází z vajíčka. Kdo je klade?“
Bishop: „Nevím. Asi něco, co jsme ještě neviděli.“
A vážně neviděli, jelikož první Vetřelec se původem monstra ani vajíček nezabýval a osazenstvo druhého dílu musí dlouhou dobu před novinkami upřednostňovat zachraňování vlastních krků. Až v samém závěru filmu se Ellen Ripley, femme fatale všech vetřelců, vydává do útrob hnusáckého hnízda, aby zachránila nalezenou holčičku. Odměnou za ztrátu příčetnosti v podobě odvahy a mateřského pudu je jí setkání s královnou. Slizkou, děsivou a obrovskou. Především ale naštvanou - asi by se vám taky nelíbilo, kdyby bylo vaše potomstvo trestáno plamenometem a podvěsným granátometem.Zatímco obyčejné vetřelce představovali herci v gumových oblecích, u královny podobné řešení nepřícházelo v úvahu. Byla prostě moc velká. Režisér James Cameron pak také nechtěl, aby byli živí tvorové vytvářeni technikou animace po okénku, tudíž byly pro potřeby filmu stvořeny dva mechanické modely, jeden z nich dokonce ve skutečné velikosti (s kaskadéry ve svých útrobách).
Stěžejní scéna, v níž si dávají "po hubě" královna s Ripley v robotickém nakladači, se natáčela několik dní. Oba bojující modely byly zavěšeny na drátech a jejich prostřednictvím ovládány mnoha animátory, díky čemuž je výsledek velice přesvědčivý dodnes. Za trikovou stránkou ostatně stál legendární Stan Winston a asi se toho nedá moc namítnout, pokud řeknu, že je jeho výtvor slavný bezmála stejně jako samotný Gigerův vetřelec.
Královna má navíc veledůležitou příběhovou roli. Jednak jako matka monster tvoří zajímavou paralelu k osudu Ripley a osiřelé malé Newt, jednak představuje hlavní neznámou a prvek překvapení druhého filmu, jednak přináší zásadní upgrade vetřelčí mytologii. Kolik pokračování se tímhle může chlubit?
