Amazing Spider-Man 2 si ale povýšenecké odsouzení, založené na srovnání s předchozími i očekávanými superhrdinskými dobrodružstvími, nezaslouží. Přece jenom je určen pro o něco mladší publikum a svým odklonem od poetiky temných komiksových adaptací dostatečně vyčnívá z daného produkčního cyklu. Neznamená to ale, že právě proto by měl být brán na lehkou váhu, protože je překvapivě vypravěčsky i významově nápaditý, aniž by pozbýval soudržnosti. "Dvojce" je ale neprávem vytýkán pravý opak, tj. že se jedná o nesoudržný a špatně odvyprávěný blockbuster bez jakékoliv struktury a přesahu. Kritika by byla pochopitelná u jiných děl, pod kterými je podepsána stejná trojice scenáristů (Alex Kurtzman, Roberto Orci, Jeff Pinkner), kteří upřednostňují vyprávění napříč několika médii namísto klasického hollywoodského, a tak filmy napsané jimi mnohdy působí neúplně. Ne tak Amazing Spider-Man 2, ke kterému nevyšel - co je mi známo - žádný prequel komiks a nebyla vydána sidequel hra.
Jako kdyby pokračování rebootovaných příběhů Petera Parkera/Spider-Mana napsal James Vanderbilt, který je zodpovědný za první část. Jsou to snímky jím napsané, v nichž se experimentuje v rámci konvencí klasického vyprávění, aniž by docházelo k jeho rozbití či podvracení. Zelené peklo a Zodiac nejsou zrovna tradiční žánrovky. Obě pracují s vývojovým vzorcem vyšetřování, ale první má řadu nespolehlivých pasáží a druhé končí poněkud neuspokojivě nevyřešením (alespoň ne definitivním a jednoznačným) případu. Útok na Bílý dům a Amazing Spider-Man zase mají velmi neobvyklou "sbíhavou konstrukci", která je založena na tom, že řada více či méně oddělených vypravěčských linií je navázána na jednu postavu, která se na plátně vyskytuje nejčastěji, ale neznamená to nutně, že je hlavní (jelikož se počet protagonistů proměňuje). Stejná strategie je uplatněna i u Amazing Spider-Man 2, ale zásadní odlišnost spočívá v tom, že v centru není Spider-Man, k němuž by sbíhaly všechny nitky, ale budova OsCorpu. Pro ni pracoval Richard Parker (Peterův otec), její vedení přebírá Harry Osborne (Peterův někdejší nejlepší kamarád, budoucí Green Goblin, Spider-Manův protivník č. 2) a pracuje zde jak Gwen Stacey (Peterova přítelkyně), tak Max Dillon (budoucí Electro, Spider-Manův protivník č. 1).
Ústřední ozvláštňující princip (sbíhavá konstrukce vyprávění, navázaná na megakorporaci OsCorp) umožňuje uzavřít volné motivy z předchozího dílu (záhadná smrt Peterových rodičů), předjímat věci příští (budování Sinister Six) a zároveň neopustit pracovní a osobní rovinu několika protagonistů (Petera, Gwen, Maxe, Harryho). Síť motivů se nerozpadá díky tomu, že jsou stále dodržována - byť v průběhu dění variována - pravidla výstavby odvislá od vztahů a cílů ústředních postav.Jinými slovy, Amazing Spider-Man 2 funguje díky tomu, že se stále drží zásad a pouček, což se dá demonstrovat na vývoji záporáků (Electra, Green Goblina). Oba padouši jsou nejprve prezentováni jako paralelní ke Spider-Manovi, když chtějí být jako on (Max proto, že ho má za vzor, Harry proto, že mu to může zachránit život). Plán jim ale nevyjde, jak si představovali, a tak se postaví proti němu - a nakonec své síly spojí, čímž znovu dojde k přeuspořádání vyprávění, ale stále v návaznosti na sérii příčinně rozvíjených a logických událostí.
Velmi pomáhá, že jednotlivé linie jsou co do nálady odlišeny. Romantické pasáže a scény se zrodem záporáků jako kdyby vypadly ze stránek barvotiskových románů, jak jsou cheesy, ale přitom svou pokleslost dávají hrdě najevo a zasvěcenecky na nás pomrkávají. Peter a Gwen si vyměňují dialogy, při nichž si jsou vědomi toho, že jde o klišé a toto klišé přiznávají a činí ho přijatelným. "Vznik" padouchů je pro změnu jinak nasnímán a inscenován, jako z hororu pracujícího se vzorcem zápletky šíleného vědce, což umožňuje sjednotit motiv nelegálních aktivit OsCorpu.Nemálo pomáhá, že padouši jsou odsunuti na druhou kolej (jejich "zrození" se odehraje pouze v dílčích bodech obratu - Electro ve 45. minutě a Green Goblin ve 105. minutě) a větší strukturní princip má vztah Petera a Gwen (v první a druhé hodině). Pokud něco režisér Marc Webb, jenž debutoval evropskou uměleckou kinematografií řízlou romantickou dramedií 500 dní se Summer, umí, jsou to odlehčené a zároveň uvěřitelně působící vztahové peripetie. A dosažení působivosti posílením subjektivizace, která se na dvojce projevuje více než na jedničce: na hlediskových záběrech Gwen, v Peterových mentálních projekcích, v Electrově hudebním motivu obsahujícím zvukové efekty elektřiny a různé hlasy vyjadřující jeho (oprávněnou) paranoiu...
Při velkém množství vypravěčských linií, hlavních i vedlejších postav a uzavírání volných motivů z předchozí části a otevírání dalších pro nadcházející se Amazing Spider-Man 2 snaží i "o něčem být". Myšlenka "smysluplného a rozumného využití času, který nám byl dán" není zrovna objevná, ale škodí jí spíš doslovnost, která bitce na hodinách ubírá na působivosti. Reflexe konceptu masky jako symbolu vyjadřujícího odvahu "uvízl" na explicitní rovině. S naznačeným rozšířením významu konceptu masky na společenskou úroveň mediální (re)prezentace se bohužel nepracuje systematicky. Zůstává se pouze u letmých zmínek (korporace, která musí zakrýt incidenty, aby nepoškodila svou značku; Harry, který musí víc dbát na svou komunikaci navenek než na řízení zděděné firmy; Electro rozzlobený nad mediální dominancí Spider-Mana na Time Square; veřejnost, která si žádá Spider-Mana atd.). Je to škoda, protože být soudržný a komplexní nejenom na úrovni vyprávění, ale i významů, byl by Spidey skutečně Amazing.
