Přijít s takovým námětem chce dobrou dávku odhodlání. Vystavět celý příběh tak, aby ani na sekundu neopustil prostředí přibližně v rozměrech 2,5m x 1m a přitom neunudil diváka k smrti či nesklouzl k samoúčelnému šokování, je přímo nadlidský úkol. Paul Conroy se prostě jednoho dne probudí v rakvi a není mu tak docela jasné, z jakého důvodu se tam ocitl. Má u sebe jen zapalovač, propisku, náprsní placku s alkoholem a ke všemu štěstí najde i mobilní telefon. Další přibližně hodinu a půl sledujeme jeho neutuchající snahu, jak z této situace vybruslit dřív, než mu dojde životně důležitý prvek - kyslík. A také jsme svědky nekončícího zoufalství, bezmoci a přímo hmatatelné stísněné atmosféry, při které si hned začneme více vážit té prostorné místnosti, v níž si v pohodlí tento nervy drásající zážitek dopřáváme. Ano, Buried je zážitek a neumím si představit, jak by se mnou zamávalo vidět jej na velkém plátně. Spíše by se dal nazvat "jednohubkou", kterou zhltnete na jeden dech a na konci se dočkáte dlouhého nadechnutí, přičemž pozitivními pocity vás příliš nenaplní. Je až zarážející, že takto minimalisticky vyhlížející snímek je celkově napínavější, "akčnější" a vychytralejší než většina letošních zářezů, které se zuby nehty o podobné vyznění pokoušely (horor z výtahu Ďábel nebo céčkový propadák Altitude o skupince teenagerů uvězněných v letadle a ohrožovaných létajícím monstrem). Napsat dobrý scénář k námětu, který by vydal na tříminutový kraťas, je opravdové umění. Scénárista Chris Sparling tento potenciálně nezajímavý a rutinní výsledek vyšperkoval natolik, že udržuje diváka celou stopáž v očekávání, ani na vteřinu jej nenudí, dokonce přichází i s nečekanými dějovými zvraty a především se skrytými podtexty, které přesahují rámec příběhu (v našem případě rakve). Když se začíná zdát, že filmu dochází plyn, přijde scénář s dalším chytrým motivem, který celé dění opětovně nakopne a nechá vás si napětím ukousat nehty i s prsty zároveň. Děj je gradován s chirurgickou přesností a vyvolává v divákovi přesně ty pocity, které tvůrci zamýšleli. Vše ani nespadá do do očí bijících nelogičností, které se v podobné situaci přímo nabízejí. Jistě, hnidopich si rýpne do samotného zapalovače, jež celou dobu hrdinovi ubírá kyslík, jenže mu nedojde, že kdyby tam nebyl, celou dobu by se snímek odehrával ve tmě (na což v jednom telefonním hovoru hlavní hrdina vtipně upozorní). Ze všeho nejvíc se chování hlavní postavy až nepříjemně přibližuje realitě. Žádných praktik jako Nevěsta z Kill Billa se nedočkáme. Paul začne logicky postupovat tak, jak mu situace dovolí, a po chvíli, když nalezne telefon, se může děj naplno rozběhnout. Telefonáty s policií, FBI, manželkou, ministerstvem, zaměstnavatelem, matkou jdou za sebou tak, jak byste si je představovali od člověka, který je lapen v tak zoufalé situaci. Prostor rakve sice ani jednou neopustíme, ale i tak si můžeme díky naší představivosti dobarvovat, jaké konspirace se za Paulovými zády dějí. V tu ránu se Buried přenáší do originálního konspiračního thrilleru, který se vyjadřuje k politickým otázkám se silnější vervou než leckterý angažovanější snímek. Za to velké plus. Za jedinou malou výtku považuji samoúčelnou "akční" scénu, která zbytečně narušuje chod už tak bezchybně gradovaného thrilleru. Stejně jako pár výplňových slzopudných pasáží, jež vůči celému vyhrocenému dění na obrazovce působí až příliš prvoplánově. Výsledný dojem z filmu to ale výrazně nenarušuje. Španělský režisér Rodrigo Cortés si jednoznačně zasluhuje pozitivní kritickou odezvu, kterou snímek vyvolal v zámoří. A 86 % pozitivních recenzí na Rotten Tomatoes svědčí o tom, že se mu tento žánrový film opravdu povedl. V rámci možností se totiž jedná o téměř dokonale natočený, zahraný a vypointovaný film. Kamera se snaží zabrat herce a rakev na sto způsobů, přičemž se zbytečně neopakuje. Vizuální stránka minimalisticky pracuje se škálou tmavých barev (oranžová, zelená, modrá) a perfektně dokresluje atmosféru stísněného prostoru, přičemž něčeho jako plně viditelných okrajů se nedočkáme. Vrcholem je pak hudba Victora Reyse, která napínavé momenty vynáší do závratných výšin. O herectví Ryana Reynoldse ani netřeba mluvit - je to jeho one-man show a ukazuje se v ní v nejlepším možném světle. Přejme mu hodně štěstí s comicsárnou Green Lantern, kde si jako intergalaktická policie navleče magický zelený prsten.

Mnohokrát se v souvislosti s filmem zmiňuje jméno Alfreda Hitchcocka. Minimalistický král, který přispěl kinematografii podobnými díly jako Vražda na objednávku, Provaz či Záchranný člun, dokázal na malém prostoru budovat velké příběhy. Srovnávat však jeho a Cortése je víceméně zbytečné. Proč konfrontovat tyto dva filmaře jen kvůli tomu, že jejich jediná podobnost je v tom, že si oba zahrávají s diváckým očekáváním na malém prostoru? V tomto případě mi to přijde spíše jako laciná póza těch, kterým se film moc nelíbil. Buried je na dnešní dobu opravdu odvážným počinem a zároveň snímkem s jedinečným stylem, který pravděpodobně již nikdy neuvidíme. Na to, s čím si tvůrci museli vystačit, se opravdu jedná o nadstandardně vystavěné dílo. Do geniality má sice hodně daleko, ale i tak jde zřejmě o nejpoctivější thriller roku a zároveň další omyl naší distribuce.