Téměř sto dvacet filmů a televizních inscenací, nepočítaje přehršel divadelních rolí a téměř šedesát tvůrčích let má na svém kontě Rudolf Hrušínský, od jehož smrti letos v dubnu uplynulo dvacet let. První Hrušínského filmová role v sentimentální romanci Václava Binovce Lízin let do nebe spadá ještě do meziválečného období a je datována rokem 1937. Svou poslední roli prezidenta Emila Háchy si zahrál v roce 1993 v televizní inscenaci Noc rozhodnutí Pavla Háši.
První filmové role mladého Hrušínského byly různorodou galerií studentů a zamilovaných mladíčků. Za zmínku stojí například sympatický septimán Vaněk z Fričova populárního "školního" filmu Cesta do hlubin študákovy duše nebo zoufale zamilovaný student Michal ve vynikajícím melodramatu Františka Čápa Noční motýl, kde se setkal s mnoha tehdejšími velkými hvězdami filmového plátna, s Adinou Mandlovou, Hanou Vítovou, Jaroslavem Marvanem, Gustavem Nezvalem a také s jen o dva roky starším Svatoplukem Benešem.
Od rolí zamilovaných studentů se posléze přehrává v zajímavější postavy například ve filmech Barbora Hlavsová nebo ve venkovském dramatu Mlhy na Blatech. Ještě za války si vyzkouší i režii a natočí melodrama Jarní píseň s Hanou Vítovou a Svatoplukem Benešem. Po válce ještě natáčí bláznivou westernovou parodii Pancho se žení, kde si i zahraje, ale poté se již naplno věnuje jen hraní. Zlom pro něj znamená rok 1956, kdy se objevuje v hlavní roli přepisu Haškova románu Dobrý voják Švejk.
Rudolf Hrušínský byl mnohostranný herec, který neměl jeden vyhraněný herecký typ, jednu roli, které by se držel. Stejně tak byl hercem hlavních i vedlejších rolí. Každý film, který poctil svou hereckou účastí, si už jen proto zaslouží zmínku. V našem přehledu jeho deseti nezapomenutelných rolí jsme pro vás vybrali filmy, které jsou velmi známé, ale i ty, jež třeba tolik známé nejsou, a přesto si zaslouží pozornost. Jedním z nich je i náš první vybraný film.
10. Účetní Šáfránek z filmu Jak se krade milión
V komedii Jak se krade milión si Hrušínský zahrál úřednickou myš, účetního Šafránka, který jednoho dne při kontrole účtů provede nechtěnou chybu, když zapomene do výpisů zapsat devět stovek. Jelikož na tento malý podvod revizní komise nepřijde, Šafránek si peníze ponechá. Tím začíná jeho hra na "jak se stát miliónářem".
Jak se krade milión je stále aktuální a poučný a přitom i velmi zábavný film o tom, kterak se čestný a pracovitý člověk, v tomto případě nechtěně, dostane na šikmou plochu. Aby neztratil před okolím svou tvář, musí vše tajit. Hrušínskému role Šafránka nabídla možnost předvést studii nejdříve ušlápnutého, posléze růžky vystrkujícího maloměšťáka, jehož "šestnácet brutto na doživotí je jako cejch na čele". Hrušínskému vyloženě sedla civilní a lehce psychologizující herecká forma prezentovaná v tomto případě četnými vnitřními monology postavy. V tomto aspektu jako by tato role byla přípravou na jeho životní roli ve Spalovači mrtvol.
Z dnešního hlediska je na filmu pozoruhodná sekvence zhruba z poloviny filmu, kde režisér Jaroslav Balík zachycuje jakési podhoubí života vysoké společenské smetánky, kde zcela okatě padne i zmínka na slavný Felliniho Sladký život. Tak i zde se rozverná a zdivočelá mládež producíruje noční Prahou a osvěžuje se ve fontáně. Ve filmu se jako bonus objevuje pěvecké vystoupení Marty Kubišové a Josefa Laufera. I když by se dalo Jak se krade milión označit jako herecké one man show, za zmínku stojí i účast dalších herců. Jeho manželku si zde zahrála Slávka Budínová a jeho pracovní kolegy a nadřízené pro změnu Čestmír Řanda a Josef Větrovec. Ve filmu se v malé roli objevil i jeho dávný herecký kolega Svatopluk Beneš.
Režisér Oldřich Lipský tu těží z komického kontrastu vědeckého a suchopárného přístupu Američana a zemitě českého přístupu komisaře Ledviny. Tak poznává neohrožený Nick Carter typicky české komodity - kouzlo plzeňského piva nebo charakteristický zápach (či vůni?) olomouckých syrečků a také půvab mladé Květušky (Naďa Konvalinková). Herecká chemie mezi duem Dočolomanský/ Hrušínský tu funguje na výbornou a oba tu trousí vynikající hlášky. Hrušínský ve vhodné chvíli dokáže i vtipně kontrovat ("Dar kolegy Messra"). Ledvinu zahrál s nadhledem velkého herce, kterým už v té době dávno byl a sledovat ho po boku hrdinského a směšného Cartera je vyloženě potěšením. Hrušínský se pak ještě s Lipským stejně jako s Dočolomanským a Kopeckým setkal v Tajemném hradu v Karpatech, kde si zahrál o něco bizarnější roli šíleného vynálezce.
Hrušínský se zde předvedl ve zcela jiném světle, než na jaké jsme u něj do té doby byli zvyklí. Jeho herecký projev je stejný jako doba, ve které se příběh odehrává – drsný, syrový a obejde se bez velkých slov i gest. O to sugestivnější je pak jeho výkon. Čest a sláva se zrovna trefila do doby, kdy československé území okupovala sovětská armáda, a kdy byly umlčeny liberalizační a demokratizační snahy českého lidu a inteligence. Film Hynka Bočana se tak rázem stal nepohodlným obrazem doby, která připomínala aktuální společenskou situaci a putoval proto do trezoru.
Čest a sláva je strohým, ale působivým historickým obrazem drsné doby s obecnějším přesahem a poselstvím až do dneška. Nemluvě o skvělém hereckém výkonu Rudolfa Hrušínského a zajímavých rolí Ivy Janžurové a Jaromíra Hanzlika. Na rozdíl od poetických Vláčilových historických filmů Markéta Lazarová a Údolí včel je Bočanovo historické podobenství zbaveno poetizující snahy, o to více je pak expresivní a syrově drsné.
Rovněž příběh Dýmu bramborové natě je o návratu. Doktor Meluzín se vrací do kraje svého dětství, kde přijme místo obvodního lékaře. Chce zde začít nový život po rozchodu se svou manželkou. Meluzín se tu setkává s rodinou Kodetových (Věra Galatíková a Alois Švehlík), jejichž manželství je poznamenáno složitým a choulostivým problémem. Manželé chtějí mít dítě, ale "není jim přáno". Meluzín se zaplétá i mezi další obyvatele, včetně lehkomyslného mladíka Oty (Vítězslav Jandák) a Markéty (Marie Logojdová) a jejich problémy. I přes nedůvěru a nevraživost některých obyvatel k novému doktorovi se posléze podaří Meluzínovi najít v novém místě duševní klid, který ztratil.
Dým bramborové natě je melancholicky laděným psychologickým dramatem s mnoha výbornými herci. Vedle Hrušínského zaujali Věra Galatíková a Alois Švehlík v rolích manželů nebo Josef Somr jako správce rybníku Vlach či Václav Lohniský jako hrobník, který se vyhýbá doktorům jako čert kříži. Vedle herců však zaujme i klasicky nadprůměrná obrazová složka filmu a melancholická poetičnost typická pro režiséra Vláčila stejně jako hudba Zdeňka Lišky. Dým bramborové natě patří k typu filmů, které si dalším zhlédnutím (pokud se k němu nebudete nutit) ještě více zamilujete. Znovu a znovu vás dostane svou podzimně ponurou a podmanivou atmosférou.
Pro Vesničko má, středisková napsal původní scénář Zdeněk Svěrák a dá se říci nebo alespoň tento film vyvolává pocit, že vznikl ve zlatých časech. Nálada ve filmu je typicky Menzelovsky uvolněná, i když se v něm pranýřují některé z nešvarů doby i lidské povahy, jako jsou uplácení, lhaní a protekcionismus. Přesto je Menzelův film okouzlující a jeho příjemná a letní atmosféra na nás dýchá i po tolika letech stejně jako příjemně odlehčený Rudolf Hrušínský v roli moudrého a občas jízlivého doktora ("Tak víš kam jeď? Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš").
Rovněž lze tento film označit za zlidovělou (bez pejorativního významu) kultovní komedii z typicky české vesnice zobrazující celou řadu lidských charakterů. Každá postava tu měla a stále má své jedinečné místo a jedinečného herce, který ji zahrál. János Bán, Marián Labuda, Petr Čepek, Jan Hartl, Libuše Šafránková – co herec, to kus filmové historie a kus života nás diváků. Hrušínského laskavý a lehce ironický doktor je jak esencí Svěráka a Menzela, tak esencí jednoho typu českého člověka. Člověka, který se rád "kochá" a nikam nespěchá. Pravda, takové lidi v dnešní době téměř nenajdeme. O to raději se k nim nostalgicky vracíme, alespoň v nestárnoucím filmu Jiřího Menzela. 
Po stopách krve je třetím ze série a major Kalaš v něm vyšetřuje nejdříve smrt malého cikánského chlapce a posléze i další vraždu, opět malého chlapce. Zpočátku téměř beze stopy a s falešnými vodítky se posléze Kalaš dostává k pravému viníkovi. Tentokrát vše musí vyřešit sám, bez pomoci nadporučíka Vargy, který s ním figuroval v obou předchozích dílech.
Po stopách krve je brilantní detektivkou a ryzí ukázkou zvládnutých prvků kriminálního žánru. Postavu majora Veřejné bezpečnosti Hrušínský zlidšťuje svým civilním přístupem a občasnými ironickými špílci, které tu a tam vypouští ústy své postavy. Po stopách krve má výborně vybudovanou zápletku, nepostrádá napětí a díky černobílému obrazu i patřičnou autentičnost. Hrušínského Kalaš je sympatickou postavou, která není jednorozměrná, což vynikne například ve srovnání se vzorově prorežimním Majorem Zemanem z Třiceti případů Majora Zemana. Pro zajímavost lze uvést, že vedle Hrušínského si jednou majora Kalaše zahrál i Jiří Sovák v konkurenčním snímku Na kolejích čeká vrah.
Rovněž i Prepsl tu svádí boj se zaběhnutým systémem nemocničního řádu, kterému pevnou rukou vládne primář Vojtěch (Bořivoj Navrátil). I on se snaží několikrát utéct, i on se posléze snaží pomáhat druhým, především svému spolubydlícímu "dědkovi" Bartůňkovi, jehož využívá jeho egoistický zeť Josef (Miroslav Moravec) a jeho početné příbuzenstvo.
Prepsl je v Hrušínského podání nejednoduše zařaditelnou postavou, která se bouří proti nesvobodě, ale na rozdíl od Formanova McMurphyho je ušetřena vymytí mozku. Což ale v nejmenším případě nesnižuje působivost Kachyňova filmu. Závěrečná scéna, ve které nechá Prepsl propuknout svůj oprávněný hněv, patří k silným filmovým okamžikům, na něž se nezapomíná. Stejně jako na tento neokoukatelný film s jedinečnou hereckou kreací Rudolfa Hrušínského. Že byla spolupráce obou, herce i režiséra, jedinečná, dokazují i jejich další společné filmy – žižkovská romance Lásky mezi kapkami deště nebo Smrt krásných srnců podle Oty Pavla.
Jedná se o drama divadelního herce Krause, který řeší, zda přijmout angažmá v Plzni a vedle toho ještě dokáže psychicky deptat svou ženu (Blanka Bohdanová), která se s ním chce rozvést. O tom, že Kraus propadl sebeklamu, že je dobrý herec, se přesvědčí při hraní Macbetha, po jehož konci se diváci v sále smějí. Tento fragment tvoří střední část filmu, který je orámován úvodem a závěrem, kdy Kraus vede jeden dlouhý monolog, i když jím atakuje svou ženu, kterou tu však pasuje do role trpné posluchačky a pozorovatelky.
Bellevue je mistrovsky napsaným kusem a mistrovskou ukázkou Hrušínského herectví. Hrušínský, který zde představuje herce bez talentu, který je přesvědčen, že talent má, tu podává výkon, o němž lze mluvit jen v superlativech. Oč sebestřednější a nesympatická je jeho postava, o to více je suverénní Hrušínského herecký projev. Jeho Kraus to je vrcholná ukázka jeho hereckého mistrovství a naprosto přirozené přesvědčivosti, která byla tomuto herci vlastní. Bellevue řadím k tomu absolutně nejlepšímu, co v české (tehdy československé) televizní produkci vzniklo, stejně jako k nejlepším Hrušínského, nejen televizním, kreacím.
Hrušínský zde herecky exceluje v roli Josefa Švejka a celý film vlastně stojí na něm a na jeho interpretaci této postavy. Hrušínský Švejka uchopil po svém a v jeho podání se jedná nikoliv o prostoduchého hlupáka, ale o mazaného provokatéra, který se baví na účet hlouposti a tuposti byrokracie i sílícího militarismu. Švejk je postava nadčasová, a lze ji vyložit a pochopit mnoha způsoby. V Hrušínského podání jde především o velkou postavu komickou a herec tu prokázal mimořádný komický talent.
Vedle Hrušínského tu excelovali i Svatopluk Beneš jako nadporučík Lukáš, František Filipovský jako tajný agent mocnářské policie stejně jako lajtnant Dub, Josef Hlinomaz jako hostinský Palivec i feldvébl Vaněk, Miloš Kopecký jako feldkurát Katz, Jaroslav Marvan jako Putimský strážmistr a mnoho a mnoho dalších herců, jejichž vyjmenovávání by zabralo celou stránku. Všichni zúčastnění zde odvedli špičkovou práci a tato Haškovská Steklého adaptace patří mezi nejvýraznější filmy padesátých let a Švejk mezi nejvýraznější role Rudolfa Hrušínského.
Kopfrkingl je podobně jako Švejk postavou, kterou můžeme interpretovat různě a stejně tím nikdy nevystihneme její mnohoznačnost. Rudolf Hrušínský zde díky rafinované střihové montáži filmem jakoby proplouvá stále s mrazivým a zároveň nasládlým výrazem. A podobně jako v Bellevue i zde prakticky vede neustálý monolog, který je fascinující a hypnotický. Kdyby byl Spalovač mrtvol natočený v Americe (což je ale prakticky vyloučené, neboť takovýto film mohl vzniknout jen v Evropě), pak by musel získat většinu jejich Oscarů. Minimálně za herecký výkon a režii. Neboť něco takového nemá ani ve světě obdoby. Buďme ale rádi, že film vznikl u nás a že je náš. 
