VLK SE NAŽRAL – A WALL STREET ZŮSTALA CELÁ
Člověk člověku vlkem, napsal Thomas Hobbes v Leviathanu a postavil politickou koncepci společnosti na právu silnějšího. Podobně jako na Wall Street, jen svaly tu vystřídal mozek (v lepším případě) a pravidlo, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. Jenže o prohnilosti finanční větve kapitalismu už jsme četli a viděli nejen více, ale i lépe, hlouběji a chytřeji. Možná vás zaujaly knihy jako Too Big to Fail nebo Stoneovo kritické pojetí finančních mágů, ale je vlastně jedno, jestli na akciové trhy nahlížíte jako na americký sen, nebo noční můru z Wall Street, jestli jste keynesiánec, nebo neoliberál.
Není totiž pochyb o tom, že Scorsese je brilantní filmař a DiCaprio jeho bohem nadaná Múza, ale co naplat, když jejich dekadentní party, koks, sex a prachy působí jako nekonečná smyčka. Jednotlivé scény jsou perfektní, ale znovu a znovu opakující se hříchy ztrácí přitažlivost, takže je snadné dostat se do stavu, kdy vás nahé prostitutky, šňupání kokainu a házení trpaslíkem závratně nudí. Scorsese nechává mluvit svého antihrdinu, nevysvětluje, neomlouvá, nekritizuje, ale bohužel se ani nepokouší klást otázky. Vlk z toho vychází jako bezchybně natočený, nekomplikovaný popis, v němž není po analýze, vývoji nebo dramatu ani památky, s výjimkou jediné scény na jachtě s agenty FBI.
Na tříhodinový opus je to dost málo, tím spíš, že ani v kontextu není ničím výjimečný. Podvodníka vystřihl DiCaprio lépe ve Spielbergově Chyť mě, jestli to dokážeš, opulentní zhýralost se povedla v Scorseseho Letci, kde bylo navíc ono klasické hollywoodské kouzlo. Není nakonec tím velkým zlým vlkem, který prodává davům podřadné akcie za nehoráznou cenu, sám maestro Scorsese?
Natálie Bergerová: 7/10NESPOLEHLIVÉ SPOLÉHÁNÍ SE NA DIVÁKOVO POROZUMĚNÍ
Vlk z Wall Street je na jednu stranu nadšeně přijímán jako režisérův návrat na pomyslný vrchol, když je přirovnáván k jeho taktéž biografickými vyprávěním o gaunerech v Casinu a Mafiánech, ale na tu druhou je odmítán jako oslava bakchanálií a neetického způsobu života protagonisty Jordana Belforta. Obojí (jak přirovnávání, tak odsudek kvůli dezinterpretaci) ale není na místě, protože na nejdelší Scorseseho epice jsou nejpozoruhodnější odchylky jak v kontextu tvorby amerického spratka, tak od norem hollywoodské kinematografie.
Odlišnost od dvou výše zminěných kultovních počinů a zároveň ústřední sjednocující princip spočívá v rozporu mezi tím, jak jsou věci prezentovány na venek, a tím, jak se skutečně mají. V prologu vidíme reklamu na financováním se zabývající firmu Stratton Oakmont, jež je představena jako spolehlivá, stabilní a proklientsky orientovaná, aby bylo následně odhaleno, že není vše takové, jaké se zdá být. S nastoleným konfliktem se systematicky pracuje i nadále: když je vyprávění omezeno na ústřední postavu Belforta, ale přitom obsahuje i vševědoucí pasáže (např. vsuvky s agentem FBI); když je zpochybňována spolehlivost přepsáním dříve viděného (barva auta, jízda s mozkovou obrnou); když nám "hrdina" odpírá určité informace, ale přitom značně sebeuvědomělé vyprávění skočí v čase vpřed či vzad, aby tuto mezeru vyplnilo (např. vzpomínky na minulou noc při hádce s manželkou či po probuzení se v letadle); když se noříme hlouběji do percepčních prožitků Belforta, ale přitom je vychýlený stav vědomí kolektivní, protože odpovídá i ostatním postavám, či slyšíme úvahy nejenom jeho, ale i dalších (tetička, švýcarský bankéř).
"Vtip" je následující: Vyprávění o vzestupu a pádu skupiny mafiánů a gangsterů bylo velmi klasicky vystavěno a postavy v něm procházely vývojem. Obraz makléřského selfmademana a motivačního mluvčího se jednoduchému schématu vzpírá (body zvratu jsou iluzorní, protože jsou rozpoznatelné pouze podle komentáře mimo obraz a klíčové sekvence směřující vyprávění dál byly z části obsaženy v prologu v rámci flashforwardů) a Belfort zůstává stejným šmejdem od první do poslední minuty. Nastolená ironie, spočívající v popsaném rozporu, je přitom tím jediným, co prochází proměnou a dává najevo morální stanovisko. Z počátku je patrný zjevný protiklad, s postupujícími minutami ale docházi ke splývání obou - fikční i inscenované nonfikční - reprezentací (např. Belfortovo zatčení při natáčení reklamy). Ponechává se tak na divákovi, aby rozlišil mezi jednotlivými rovinami reprezentace a vyložil si kritiku nefungujícího kapitalistického systému demokracie po svém.
Marek Slovák: 10/10WALL STREET 3: JORDAN BELFORT SE DOBŘE BAVÍ
Pokud bychom měli vycházet z toho, jak nám režisér Martin Scorsese spolu se scenáristou Terencem Winterem ukazují, kterak vypadal (vypadá) život amerických burzovních makléřů a věřit tomu, že jsou takoví, jak nám film předkládá, pak bychom došli ke dvěma protichůdným názorům. První skupina a řekl bych, že ta početnější, si řekne: "Chci být jako Jordan Belfort! Chci mít hromadu peněz, ženských, drog a chci se jen bavit." Druhá skupina si řekne pravý opak: "Ten Jordan Belfort byl ale naprosto bezskrupulózní a amorální člověk a nechci mít s ním, ani s takovou skupinou lidí nic společného." Lze také zaujmout „neutrální“ stanovisko a zůstat nad věcí. Pak musím konstatovat, že Scorsese natočil suverénním a mistrovským způsobem, který je mu vlastní, struhující biopic o amorálním člověku žijícím amorální život v amorální společnosti, kde jediné, na co se hledí, je síla a moc peněz.
A v tom je ta hlavní potíž. Pokud vám Jordan Belfort neimponuje tak jako mně, pak je pro vás jeho příběh chvílemi už nudně stereotypní a nezajímavý. Největším triumfem tak zůstává bezchybná filmařská práce všech tvůrců, za níž pochopitelně získává největší kredit režisér a hned po něm pak především herci Leonardo DiCaprio a Jonah Hill, kteří si své „finanční mafiány“ zahráli opravdu s chutí a mimořádným nasazením. Trochu nemile mě u Vlka z Wall Street překvapila znatelná míra patosu a sentimentu při scéně Belfortovy promluvy ke svým kolegům o tom „že nekončí“, kterou bych u Scorseseho filmu nečekal. Vlk z Wall Street tak pro mě není filmem roku, ale pouze klasicky profesionálně odvedenou filmařinou, na kterou jsem od režiséra takového formátu již zvyklý.
Václav Limberk: 8/10SCORSESEHO NÁVRAT NA VRCHOL
Je to kanec ten Scorsese. Král životopisů, gaunerů a tříhodinových filmů tentokrát útočí komediálním makléřským eposem a jedno se mu musí nechat – natočil tři hodiny materiálu o zfetovaném milionářském kreténovi a přesto po CELOU stopáž diváka baví. A jak! Forma pravděpodobně vysála kokainové sklady samotné titulní postavy a místy vypadá jako číslo z pompézního muzikálu, jehož scéně kraluje psychopatický výkon Leonarda DiCapria. Vyprávění je velice schopně doplňováno ryze komickými výstupy, které nejsou trapné a pokaždé fungují, přestože se často zabývají masturbací, souložením, fetováním či močením a nejsou zrovna krátké(!!). Může za to geniální casting, fantastický tah na branku při užívání situačního humoru, skvělý timing každého prvku na scéně a energický projev, jenž je znakem celého filmu.
Vážně by mě nenapadlo, že se budu tři hodiny královsky bavit při sledování těžce nemorálního zbohatlického mejdanu, který nenápadně shazuje i mravní ponaučení a utahuje si z nabízené satisfakce. Koukat na tuhle masivní porci profesionální a zároveň podvratné filmařiny je zkrátka radost. Co je tedy Vlk z Wall Street? Znáte ten vtip, který říká, že peníze nejsou všechno, ale že je lepší brečet v limuzíně než v autobuse? Představte si jeho filmovou adaptaci + tunu drog a ještě více báječně neuctivého humoru. Scorsese sice půjde do pekla za to, že točí filmy o grázlech (Kundun ho nezachrání), ale my ho budeme navěky milovat. Závěrem můžu říct jen tolik, kolik by řekl sám Jordan Belfort: jděte do toho, protože je to fucking awesome!
Pavel Pinker: 9/10
Pozn.: Hlavní recenzi filmu Vlk z Wall Street najdete zde.
