Chlapecká popová skupina One Direction dobyla svět a její jednoduché písně vydělávají obrovské peníze - následující koncertní turné na tom nebylo jinak. Nejen do jeho zákulisí vás zavede dokument This Is Us. Má vůbec co nabídnout?
Každá generace má svůj hudební idol. Ať už to dříve byli Beatles, Kelly Family, Backstreet Boys nebo v našich podmínkách Lunetic, vždycky je jedni až nekriticky zbožňovali a druzí nenáviděli. Na jejich koncertech se hromadně omdlévalo a byly takřka vždy vyprodané. Podobným fenoménem je v současnosti britský boyband One Direction. Že jste o něm v životě neslyšeli? Nic si z toho nedělejte, já jsem se o jejich existenci dozvěděl až čtrnáct dnů před projekcí dokumentu
One Direction: This Is Us.
Vězte, že jde o pětici
Niall Horan,
Zayn Malik,
Liam Payne,
Harry Styles a
Louis Tomlinson, která se nezávisle na sobě zúčastnila v roce 2010 britské talentové soutěže X-Factor. Když jejich vystoupení viděl guru pořadu a jeden z jeho porotců
Simon Cowell, nabídl jim pokračovat dál jako skupina. Viděl v nich velký komerční a hudební potenciál, což se později potvrdilo (minimálně po komerční stránce).
Chlapci okamžitě ovládli svět popmusic, nahráli dvě alba, která vyhrávala několik týdnů v žebříčcích prodejnosti a v neposlední řadě se vydali na velké světové turné do těch nejslavnějších hal na světě (O2 Aréna v Londýně, takřka kultovní Madison Square Garden). Do jeho zákulisí i přímo na pódium zavádí zájemce právě dokument nazvaný prostě
One Direction: This Is Us natočený ve 3D.
Říkat a psát o něm cokoli, je vlastně zbytečné, protože "vyblázněné" fanynky na něho půjdou tak jako tak. A ono je to jedině dobře, neboť pro nikoho jiného tenhle film není. A důvod toho, proč vlastně vznikl, mi je malinko záhadou, protože z objektivního hlediska nepřináší vůbec nic zajímavého ani pozoruhodného.
První třetina sice vypadá ještě nadějně, protože režírující
Morgan Spurlock stručně a efektně představí One Direction těm, kteří je neznají a sem tam filmem probleskují náznaky ironie (nejmarkatněji asi, když je vtipně vysvětleno, co se děje v mozku děvčat, když slyší své idoly hrát) a taktéž řemeslně to není úplně marné. Poměrně svěží tempo je v této části doplněno sympatickými vizuálními pokusy, kdy se kupříkladu členové kapely na pár vteřin změní v komiksové postavičky.
Jenže tyto momenty brzy ustoupí do pozadí a jede se v klasickém dokumentárním módu. Film se změní jen v přesouvání z jedné lokace do druhé, kde vše vypadá úplně stejně. To znamená, že kapela přijede do nějaké světové metropole, způsobí tam šílenství, odehraje koncert a jede zase jinam. A tak už to plyne po celý zbytek stopáže, aniž by to celé někam vedlo.
Navíc vše působí až vytržené z reality. Ze všech stran je slyšet, jak je vítězství v X-Factoru ta nejúžasnější věc na světě, jak je kapela lepší než sólová dráha a tak dále. Pro nezaujatého diváka pak zní až velmi směšně, když se chlapci poplácavají po zádech a říkají, jak je jim společně na turné fajn. Tvůrci tu zkrátka pomíjí jakoukoli zmínku o tzv. "ponorce", která musí přijít v každém takovém mezilidském vztahu.
Malinko alibistické je i to, že
Morgan Spurlock tu vůbec nedává prostor jakýmkoli odpůrcům kapely (byť by je třeba zesměšnil). Pár hudebních publicistů tu sice vystoupí, ale ti sdělí jen obecné informace a zase zmizí a do konce už se neobjeví. Ani "syndrom boybandů" spočívající v jejich rychlém vzletu a brzkém pádu se tu tolik neřeší. Párkrát sice padne jakási zmínka o tom, že všichni vědí, jak to většinou končívá, ale rychle se od toho zase odběhne, aby náhodou nevznikla zbytečně melancholická atmosféra.
One Direction 3D: This Is Us je zkrátka dokument, který má konečnou platnost tady a teď. Je vskutku natočen jen a pouze pro oddané fanynky skupiny. Jen ty totiž docení záběry z koncertů (na kterých se mi mimochodem zdálo, že hraje jedna a ta samá píseň dokola, což je samozřejmě nonsens) a pochopí celé to šílenství. Jen ty ostatně také zaplní pokladny kina a později si film koupí na videu, aby si ho chvíli pouštěly a po pár měsících nenávratně založily do šuplíku a po pár letech jen kroutily hlavou, nad čím, že v mládí šílely. Je tedy logické, že ostatní by o zhlédnutí neměli ani uvažovat, protože snímek nemají šanci ocenit.
PS: 3D je vidět chvílemi při koncertech a v závěrečné pasáži, kdy kapela spoléhá na pódiu na speciální efekty, jinak rozhodně není nikterak zásadní.
Originální trailer filmu One Direction 3D: This Is Us