Asi jen opravdoví pamětníci si vybaví trpícího Jeana Maraise v roli stárnoucího knížete, sužovaného domnělou nevěrou své půvabné ženy, kterou si zahrála mladičká Marina Vladyová. Ten kostýmní film se nazývá Kněžna de Cléves a přestože vznikl před půlstoletím, byl již barevný a širokoúhlý. Námět mu poskytl stejnojmenný román paní de La Fayette (1634 - 1693), rozebírající podezíravou a klevetivou dvorskou morálku, který ovšem posloužil jako volná inspirace i pro další díla. Po Żuławského Věrnosti a de Oliverovu Dopisu se téže látky ujal Christophe Honoré. Krásnou Junie zasadil do současného středoškolského prostředí, titulní hrdinku překřtil na Junii, z manžela učinil nesměle zamilovaného spolužáka Ottu a svůdníka, jemuž dokonce ponechal původní příjmení Nemours, změnil na promiskuitního profesora. Především překvapí, že zasazení klasického příběhu mezi často rozjívenou mládež kupodivu vyšlo, chichotání, první lásky i platonická zamilovanost, konfrontace sexuální uvolněnosti se zdrženlivostí, to vše režiséru vychází přesvědčivě. Má na tom svůj podíl jistě i přirozeně zaznamenávaná mluva a uvolněné herecké ztvárnění jednotlivých postav, které si v žádném případě nepočínají strojeně. Snad můžeme přijmout i to, že podle autorů filmu - na scénáři se kromě režiséra podílel Gilles Taurand - na francouzských školách vyučující obého pohlaví běžně udržují intimní vztahy se svými studenty (taktéž obojího pohlaví), že se vynořují vztahy homosexuální - tak trochu ve smyslu, že nic lidského nemůže být cizí. Protože ve výchozím románu je role osudné zápletky přisouzena náhodně nalezenému dopisu s choulostivým obsahem (a později též zavádějící svědectví), pro stejné řešení se rozhodl i Honoré. A musel překonávat nemalé potíže. Největší překážkou byla samotná existence takového počínání, protože současní mládí lidé, pokud vůbec něco píší, volí spíše sociální sítě nebo textovky z mobilních telefonů. Aby napsání dopisu vůbec zdůvodnil, nezbývalo mu, než aby trochu násilně a protismyslně zbavil své hrdiny (s Junií v čele) jakýchkoli jiných komunikačních prostředků. Pokud takové autorské svévoli vskutku uvěříme (a myslím si, že ani to není vyloučeno), pak si skutečně budeme užívat tklivě dojemného příběhu o nástrahách lásky, ať již zůstává nevyřčená či nenaplněná, nebo naopak ponouká k úprku před ní, ukáže-li se příliš zničující. Režisér se nakonec od předlohy příliš neodchýlil, i filmový platonik Otto nakonec dopadne stejně jako románový manžel, liší se jen konkrétní okolnosti. Třebaže Krásná Junie rozvíjí příběh značně modelový, nemyslím si, že by podléhal předem stanoveným tezím více, než by bylo únosné. Na jeho životnosti i uvěřitelnosti má podíl neokázalé zpodobnění reálií současné školy (lycea) i s probíhající výukou, zachycení pouličních zákoutí či kaváren - kameraman Laurent Brunet tak příběhu dodal všední, ale přece jen výmluvné zarámování. Ale snad ještě větší podíl musím přisoudit spontaneitě, s jakou se herci zhostili svých rolí. Jakkoli city i rozmluvy, zvláště z Juniiny strany, mohou vyznívat trochu starosvětsky, opírají se o věrohodnou kresbu jednotlivých postav. Titulní hrdinku ztělesnila Léa Seydouxová s citlivou něhou, vtiskla jí touhu po poznání opravdového citu i odmítání přelétavých či jednorázových vztahů. Proto se počne vyhýbat profesoru Némoursovi, jenž se jí pokouší svést - není si jista, zda by mu odolala. Toho si zahrál Louis Garrel bez přílišného zlovolnictví, dokonce mu přiznává jistou zamilovanost, v níž počáteční flirt přerostl. Možná není zcela náhodné, že jej vzhledově a vlastně i chováním připodobnil tápajícím mladičkým hrdinům Jeana-Pierra Léauda, někdejší hvězdy Truffautova cyklu o Antoinu Doinelovi. Ostýchavě zamilovaného Ottu, jenž si lépe rozumí s knihami nežli s lidmi a po Junii nesměle pokukuje, ztvárnil Grégoire Leprince-Ringuet s neprůbojností možná až přehnanou, avšak i jím stvořený lidský typ zůstává plně uvěřitelný. Co k filmu závěrem ještě podotknout? Možná mu leckdo vyčte, že takto se mladí lidé nechovají. Jenže tvrzení, že většinou se takto nechovají (city neprožívají, nekomunikují atd.), ještě neznamená naprosté popření čehokoli takového. Vlastně film přináší pozitivní zjištění, že uprostřed cynismu, násilí a mravního zmaru (což ovšem do příběhu neproniká) se vyskytují také až pohádkově ušlechtilé city a bouřlivé odezvy na ně.