Sex, lži a video lze označit jako „vzorový“ nízkorozpočtový (náklady zhruba 1,2 milionů dolarů) a nezávislý snímek mladého, tehdy naprosto neznámého tvůrce, kterému se jím podařilo proniknout do mainstreamu. Film byl nejdříve uveden na festivalu nezávislých snímků Sundance, kde získal cenu diváků a práva na americkou distribuci na něj si zajistila společnost Miramax, která na něm nakonec „trhla neuvěřitelných“ téměř 25 milionů dolarů, což lze považovat za nečekaný a velký úspěch. O pár měsíců později získal Soderbergh dokonce i hlavní ocenění Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes. U nás jsme se s ním, vzhledem k době vzniku tohoto díla (rok 1989) a celkovým kulturně-politicko-společenským změnám v té době u nás probíhajících, mohli „oficiálně“ seznámit až v roce 1994, kdy byl uveden v tuzemských videopůjčovnách. Česká televize ho pak odvysílala o tři roky později. Na „stříbrné“ plátno, kde by mu to slušelo nejlépe, se bohužel tento snímek u nás zatím nedostal, a to ani v rámci například „putovní“ přehlídky Projekt 100.
Název filmu, "Sex, lži a video", může mít pro nezasvěcené diváky dráždivě erotickou příchuť, pravdou ale je, že se jedná o až „nechutně“ intelektuální a neerotické drama, které má svým naturelem mnohem blíže například k Bergmanovým Scénám z manželského života než kupříkladu k divácky populárním eroticky laděným dramatům typu Osudová přitažlivost či 9 a 1/2 týdne. Soderbergh je, respektive byl v době natočení filmu, „typickým“ mladistvým intelektuálem, který na „atraktivním“ pozadí vztahu jednoho průměrného amerického páru zkoumá navýsost intimní a palčivě osobní témata, která se obvykle na veřejnosti ani v hollywoodských filmech neprobírají a nepropírají. Místo „skandálního odhalení“, čímž parafrázuji název jiného erotického dramatu z roku 1994, Soderbergh natočil velmi citlivou a intelektuálně laděnou sondu do mezilidské komunikace s aspektem na její nejintimnější sféru, kterou jsou problémy v sexu.
Sexuálními problémy zde trpí jednak Ann (Andie MacDowell), která se snaží (neúspěšně) své potíže řešit na sezeních s psychoterapeutem (Ron Vawter), a především citlivý a impotentní mladík Graham (James Spader), jehož příjezd za spolužákem z mládí, Anniným manželem Johnem (Peter Gallagher), obrátí naruby vše, co doposud zdánlivě fungovalo bez potíží. Nebýt jeho příjezdu, Anna by „vesele“ dál řešila své nikdy nekončící potíže u psychologa a John by dál „vesele“ podváděl Ann s její „příznivěji naladěnou“ sestrou Cynthií (Laura San Giacomo). Celý následující vztahový a emoční uragán přitom způsobí zdánlivě nevinná Grahamová záliba, kterou je natáčení intimních zpovědí svých „klientek“ na videokazety.
Soderbergh svou autorskou zpovědí (vedle režie je i autorem scénáře, za který byl i nominován na Oscara) vskutku apeluje více na intelekt než na emoce diváka. V kontextu jeho další tvorby však jeho debut přesto patří k jeho nejeemotivněji a nepochybně i nejintimněji laděným snímkům, které natočil. Nabízí tu téměř až klinický řez intimním životem amerických třicátníků konce osmdesátých let, za jejichž zdánlivě vzorově vypadající luxusní fasádou života (John je prosperující právník, Anna ženou v domácnosti) se skrývá takových potlačovaných frustrací, především v sexuální sféře, že by se za ně nemuseli stydět ani hrdinové již zmíněného „chmurného Švéda“ Bergmana, či postavy „profesionálního neurotika“ Woodyho Allena. Motiv fasády, která navenek vyvolává pocit spořádanosti, ale pod níž se skrývají „temná“ zákoutí lidské duše, bychom mohli nalézt i v Modrém sametu Davida Lynche. Nicméně Soderberghovy obsese jsou rázu mnohem racionálnějšího než ty Lynchovy. Soderbergh zůstává i ve svém „emotivním“ debutu v zásadě přísným intelektuálním analytikem. Nesnaží se v nás probouzet soucit, ani se nesnaží, abychom osud jeho postav „prožívali“, ale stačí mu pouze naše intelektuální spoluúčast.
Jelikož je Sex, lži a video postaven, pochopitelně vedle Soderberghovy „chirurgicky přesné“ režie, především na hercích, kteří „odříkávají“ jeho brilantní scénář, je potřeba se krátce zmínit i o nich. Pokud mělo mít obsazení nějakou „hvězdu“, pak to zřejmě měla být představitelka Ann, Andie MacDowell. Ta v té době nicméně za sebou měla pouhé dva snímky a její filmová kariéra se Soderberghovým přičiněním výrazně nastartovala. Největším hereckým objevem tu byl pochopitelně i díky své roli „katalyzátoru“ událostí James Spader, který již sice za sebou měl poměrně mnoho natočených snímků, ale teprve v roli neurotického podivína, jehož zvládnul pozoruhodným způsobem, naplno vyniknul jeho herecký talent a možná trochu nechtěně ho zaškatulkoval k dalším „podivným“ rolím (např. Vlk, Crash, Sekretářka).Za zmínku ale stojí i druhý pár, který pochopitelně trochu neprávem zůstal ve stínu brilantního Spadera a nevinné MacDowellové. Nicméně nebýt vzorově „slizké“ kreace Petera Gallaghera a „exoticky animální“ výbušnosti Laury San Giacomo, potom by tento Soderbergův dokonale vystavěný a fungující „psychologickosociologický výzkum“ pěkně drhnul.
Pokud bychom měli v americké kinematografii hledat Soderberghova následníka, potom bychom asi nejbližší paralelu k jeho výtečnému debutu mohli najít v jiném „zázračném“ debutu, kterým byla Americká krása Sama Mendese. Ale ani Mendes není „druhý Soderbergh“ a jeho stylu je vlastní sarkasmus a satirické ladění, které u Soderbergha nenajdeme. Nicméně obdobně „chirurgicky“ laděnou analýzu vztahu poté Mendes nabídl například v Nouzovém východu či v nenápadném dramatu Všude dobře, proč být doma. I zmíněný Woody Allen by jistě mohl být ze Soderberghova debutu nadšený, protože takhle brilantní studii sexuálních frustrací manželského páru by si jistě také rád připsal na „svůj účet“. Nejblíže se Allen k Soderberghovu stylu i tématu přiblížil asi v dramatu neuróz dvou manželských párů v Manželích a manželkách.Sex, lži a video však zůstává nadále jedinečným a nenapodobitelným originálem, který mimo jiné v roce 1989 způsobil a rozpoutal mánii v „honu“ hollywoodských agentů za dalšími slibnými talenty, kteří se vyprofilovali v nezávislých nízkorozpočtových filmech, jímž byl právě i Steven Soderbergh.
