Příběh Lorelei Lee a Dorothy Shaw se poprvé objevil roku 1925 na stránkách Harper's Bazaaru jako série na pokračování. Kniha, divadelní adaptace a němý film (ztracený snímek s Ruth Taylor z roku 1928) na sebe nenechaly dlouho čekat. Anita Loos se poté svezla na vlně úspěchu a napsala pokračování But Gentlemen Marry Brunettes, kterému se dostalo filmové podoby v roce 1955. Ale zpět k podařenějšímu Páni mají radši blondýnky Howarda Hawkse. Film, který vznikl v posledních letech technicolorového pobláznění, splňuje kritéria dokonalé romantické zábavy. To je zřejmé už od úvodní scény, kdy Marilyn Monroe a Jane Russell vtrhnou na plátno v červených šatech a zazpívají Little Girl from Little Rock. Následuje rozpustilá konverzačka s na první pohled hloupou blondýnkou a cynickou hnědovláskou, soukromým detektivem, osvaleným olympijský týmem, dvěma milionáři a diamanty. Obsese Lorelei po hmotných statcích v podobě krystalického uhlíku dala vzniknout nejpamátnějšímu muzikálovému číslu filmu (viz ukázka). Píseň Diamonds Are a Girl's Best Friend jsme mohli později slyšet například z úst Nicole Kidman v Moulin Rouge, či Kylie Minogue při příležitosti otevírání studií Fox v Sydney. Popová královna Madonna vzdala poctu v klipu k Material Girl. Legendární král westernů (Červená řeka, Rio Bravo), tvůrce jedné z nejzábavnějších komedií klasického Hollywoodu Leopardí žena (ke které jsme se vraceli před měsícem), Zjizvené tváře (té původní) a klasiky filmu noir Hluboký spánek, dobrým filmem nepřekvapí. Cit pro dialogy a načasování je sice důležitý, nemalý podíl na výsledné tváři snímku má však choreograf Jack Cole. Toho si historie pamatuje především díky jeho práci s Marilyn (s níž spolupracoval na pěti dalších filmech) a sex symbolem let čtyřicátých - Ritou Hayworth. V tomto filmu se na muzikálových scénách podílel více než je pro choreografa obvyklé - Hawks údajně nejevil o jejich natáčení zájem, režie tak zůstala na Coleovi. Zásluhu na skvělých záběrech má i další člověk, jehož jméno je neodmyslitelně spjato s Marilyn Monroe, William Travilla. Návrhář, kterému vděčíme za bílé šaty vzdouvající se nad odvodem vzduchu z metra (Slaměný vdovec), připravil pro ústřední dvojici mnoho nádherných šatů. A jak je pro muzikály typické, dámy se převlékají každých deset minut. Hlavní role byla původně zamýšlena pro Betty Grable, producent Darryl F. Zanuck ale změnil názor ve prospěch Marilyn - mohlo to být úspěchem Niagary, ale spíš šlo o řeč čísel (cena Betty Grable byla kolem 150 tisíc dolarů, Marilyn dostala 18 tisíc). Nemyslím si, že Hawks by toto rozhodnutí ocenil. Když se studio Fox dotazovalo, jak by se mohlo natáčení urychlit, odpověděl: "tři skvělé návrhy: nahraďte Marilyn, přepište scénář a zkraťte ho a najděte si nového režiséra." Vždy mě udiví, kolik skvělých filmů v padesátých a šedesátých letech v kolosu jménem Hollywood vzniklo i přes problémy s alkoholem, drogami, psychickým stavem, či egem zúčastněných (výtečným příkladem jsou Mustangové Johna Hustona). Natáčení dle všeho zachraňovala Jane Russell, jejíž vztah k MM se ve skutečném životě podobal tomu filmovému a i před kamerou zářila stejně jako její slavnější kolegyně. Chytrou brunetku rozhodně nelze přehlédnout a dle mnohých je víc sexy než blonďatý sex symbol. Tak či tak, herecké výkony těchto dvou zastiňují všechny ostatní a pokud už si divák všimne někoho jiného, bude to nejspíš Charles Coburn. Přesto je, stejně jako ostatní mužské postavy, pouhou figurkou v rukou žen.

Ve svých devadesáti minutách nemají Blondýnky slabé místo, verbální přestřelky střídají hudební čísla a ústřední dvojice je velmi hot. Příběh plyne s lehkostí, která je pro konverzační romantické komedie této doby příznačná a dnes ji bohužel nikdo nedokáže zopakovat. Film slavil komerční úspěch a nakopl hvězdu MM do hollywoodského nebe. Postava Lorelei jako by pro ni byla stvořená a díky replice "Umím být chytrá když je to důležité, ale většina mužů to nemá ráda" jsem v pokušení hledat charakterové podobnosti mezi ní a herečkou. Vzhledem k tomu, že větu navrhla sama Marilyn, to není tak těžké. Bohužel ji tato postava po zbytek kariéry uzavřela do role hloupých blondýn a mnoho lidí si díky tomu dodnes neuvědomuje, že Monroe nebyla ani špatná herečka, ani hloupá. Důležité je, že si to uvědomoval Lee Strasberg, vedoucí slavného Actors Studia. "Pracoval jsem se stovkami a stovkami herců a hereček a jen dva jsou vysoko nad ostatními. První je Marlon Brando a druhá je Marilyn Monroe.” Zkuste dát blondýnkám šanci, třeba pak pochopíte, proč se růžové šaty z diamantové písně letos prodaly za 310 tisíc dolarů. Přinejhorším jen uvidíte dobrý film.