Udělejme si jasno hned na začátku. Pokud nechcete být tímto filmem zklamáni, nesmíte od něj nic očekávat. Fanoušci režiséra Ryana Murphyho: zapomeňte na trademarkovou nezařaditelnost jeho předchozích děl. Fanoušci Julie Roberts: zapomeňte na to, že se vám dostane další romantické komedie. Fanoušci tradičního Hollywoodu: zapomeňte na bezpečné žánrové mantinely. Tady se nehraje na strunu zábavy, ale na strunu dušezpytu. Pokud se na film podíváte střízlivým a očekáváními nezatíženým pohledem, je třeba říct, že byste neměli dát na celosvětový kritický a divácký názor. Ten film skutečně není tak strašný, jak se o něm píše. Jeho problémem je, že klame vzhledem. Vyprávěnka o tom, kterak jedna čtyřicítka byla nespokojená se svým životem, pročež se rozvedla a vyrazila do světa, aby se v Itálii naučila jíst (čti stát se gurmetkou), v Indii meditovat (čti porozumět sobě samé) a na Bali milovat (čti konečně přestat myslet jen sama na sebe a pochopit, že láska není jen o tom přijímat, ale stejnou, či dokonce větší měrou také dávat), by se totiž klidně mohla odehrávat v New Yorku (Londýně, Moskvě nebo Znojmě) mezi gaučem v obýváku a pohovkou u psychologa. Na vyznění by se nic neměnilo a rozpočet by byl desetkrát menší. Leč tvůrci se rozhodli jinak (budiž jim omluvou, že film vznikl podle bestselleru Elizabeth Gilbert, který momentálně válcuje žebříčky prodejnosti i u nás). Vyrazili s kamerou do světa, aby pořídili katalogové obrázky (pro Američany) exotických zemí, a tak zatímco po obrazové stránce kamera Roberta Richardsona čaruje, jak se dá, a vytváří dojem velkofilmu, obsahově jde stále jen o příběh jako by vzešlý z pera Woodyho Allena (jen ten humor chybí). Dalším sporným bodem je, pro koho je film vlastně určený. Pro muže určitě ne. Ti by se mu měli naopak vyhnout obloukem, protože začali-li pochybovat o soudnosti ženského pokolení při sledování libovolného dílu Sexu ve městě, po zhlédnutí Jíst, meditovat, milovat by nutně museli ženy jako rasu zavrhnout. Proč? Protože hlavní hrdinka je marnivá a zpovykaná, až má člověk chuť s ní zatřást, aby se vzpamatovala. Je to typický prototyp dnešní městské ženy, které nic není dobré, která si nedokáže vážit toho, co má, a neustále chce něco víc. Z toho důvodu ztrácí sympatie nejen u mužů, ale také u rozvedených žen, u žen po čtyřicítce, u žen s nižšími příjmy, u žen… Jenomže lze tohle tvůrcům vyčítat? Podobně hodnotově a emocionálně neukotvených žen jsou dneska v západním světě miliony (a abychom to genderově vyvážili - i mezi muži se takoví najdou) a taky se s nimi musíme naučit koexistovat, tak proč se jim vyhýbat na filmovém plátně. Co dál? Vlastně už jen to, co jsem zmiňoval na začátku. Ve filmu se daleko více mluví, než děje. Hrdinka horem dolem rozebírá své pocity, dává nám nahlédnout do své mysli, do svého srdce, do své sexuality. A přestože s ní nemusíme v tisíci a jednom bodě souhlasit, její zpovědi nikdy nenudí (no, milovníky akčních filmů možná ano). Pokud jde o herce, těm není co vytknout. Všichni dávají svým rolím, co jejich jest. Julia Roberts vypadá krásně, když přemýšlí, i když se směje. James Franco je plakátově sexy. Z Javiera Bardema srší charizma stejnou intenzitou jako jiskry z rozbrušovačky. Takže pokud jste žena kolem třicítky, žijící v relativním luxusu, s příklonem k buddhismu, obdivovatelka Freuda, Junga, Kanta a Kafky, momentálně nespokojená se svým citovým životem a žijící v představě, že v zemích třetího světa jsou lidé šťastnější než v tom našem, je tenhle film přesně pro vás. A pokud do téhle skupiny nepatříte, zkuste prostě jiný film.