V případě snímku Mama jde o druh hororového filmu, který vychází z reálného světa, v němž fungují přirozené, nám známé zákonitosti. Postupem času se ale začínají objevovat temné tóny, které s sebou přinášejí jevy a události, již se logice každodenního vymykají. A tak se ze světa jako důvěrně známého místa začíná stávat místo, jehož zákonitostem nerozumíme, přestáváme nad nimi mít kontrolu, a co víc, tento svět je ovládán temnými silami, které s námi zřejmě nemají ty nejpřátelštější úmysly. Z hlediska filmové řeči je Mama jako horor postavena především na okamžiku překvapení. Mnoho scén je obrazově a zvukově vystavěno tak, že diváka k smrti vyděsí něco, co se ve chvíli, kdy to nejmíň čekáme nebo jsme naopak drženi v prodlužovaném napětí, znenadání odněkud vynoří. To platí především ve chvílích, kdy se na scéně objevuje přízrak mrtvé matky – Mama (Javier Botet). Ta nejprve existuje jako nezřetelné mihnutí v periferním vidění, náznak postavy v rozostřeném subjektivním pohledu Victorie (Megan Charpentier). Později se z ní stává regulérní postava, nezpochybnitelná a reálně přítomná hrozba. Vždy se pohybuje či objevuje překvapivě. Ostrý střih, vygradovaná hudba nebo prudký pohyb diváka nadzvednou v sedačce. Nicméně problém scén, které jsou založené na momentu překvapení, spočívá v tom, že ztrácí svou sílu, pokud je vidíme podruhé nebo ve variaci. Za pozornost určitě stojí časté záběry, které obsahují několik plánů. Do hloubky prostoru se otvírá rozdělený pohled do chodby, v níž je Annabel (Jessica Chastain), a dětského pokoje, kde si Lilly (Isabelle Nélisse) hraje s Mamou. Vertikálně vrstvený je obraz spící Annabel, pod jejíž postelí číhá přízrak mrtvé. V neposlední řadě svou roli hrají i ošidná zrcadla a odrazy ve sklech brýlí. Mama vychází ze španělského krátkometrážního snímku Mamá, který Andres Muschietti realizoval před pěti lety. V původním filmu figurují pouze sestry Victoria a Lilly utíkající před duchem matky. Celovečerní verze se krátkým filmem v mnohém inspiruje. Estetika úvodních titulků je vyvedena stejným neumělým rukopisem. Velmi zdařilé jsou dětské kresby podtažené pod titulky, v nichž je elegantním a stručným způsobem nastíněno, co dvě dívky prožívaly, když zůstaly na pět let opuštěné v chatě uprostřed lesů. Téměř totožný je vzhled obou holčiček (a to do takových detailů jako jsou například Victoriiny brýle) i mrtvé Matky (její pohyby a tělesná konstituce), podoba domu, v němž žijí (scéna, kdy dívky prchají před přízrakem nahoru po schodech, je téměř totožná) apod. Mama z del Torovy produkce se však v jednom zásadním aspektu odlišuje. Důraz se přesouvá na Annabel, přítelkyni Lucase (Nikolaj Coster Waldau) – strýce obou holčiček – která se řízením osudu (a paranormálních sil) stává jejich opatrovnicí. Annabel, baskytaristka v rockové kapele, není zrovna příkladem ženy, která by toužila po dětech. To je zjevné už v expozici její postavy, když s úlevou odkládá negativní těhotenský test. Zprvu jí přijde péče o Victorii a Lilly zatěžko, zvláště k mladší z obou sester, z níž se stalo typické vlčí dítě, se dá jen stěží proniknout. Navíc je patrné, že Annabel to s dětmi příliš neumí. Zvláště když po Lucasově záhadné nehodě a hospitalizaci zůstává s Victorií a Lilly sama. A jakkoli má její výchova poněkud svéráznou podobu, časem se ale její postava transformuje a Annabel k holčičkám přilne. Natolik, aby o ně bojovala na život a na smrt. V tomto filmu, stejně jako v každé dobré pohádce, figuruje jedno velké Zlo. Není to Mama samotná, je to spíše to, co ji stvořilo a co ji živí. To primární Zlo je nepochopení a z něj plynoucí křivda. Doslovné pokřivení světa, které už je tak veliké, že si říká o odčinění - nápravu v podobě Mamy. Ta je jako charakter následně složena z komplexního souboru situací a detailů, které se propojují, navzájem umocňují a vyvolávají v nás strach. Hrůza, kterou při sledování pociťujeme, vychází mimo jiné z naší znalosti hororových konvencí. Po technické stránce jde tedy hodně o vytváření atmosféry. Napětí v nás vyvolávají dlouhé statické záběry případně pomalé jízdy, které (ne)končí překvapivou akcí nebo záběry, kdy se to podstatné odehrává v dálce nebo marginální části obrazu, a my si to nemůžeme dobře prohlédnout. Dále šerosvit a hra se světlem a stínem, obrazové filtry, kontrast poklidných a šťastných výjevů, do kterých pozvolna proniká temnota. Takový typ scén v nás vyvolává dojem, že něco přijde a my se bojíme už v tomto očekávání. Myslím, že právě nepřítomnost úleku, který funguje jako ventil a kontinuální gradované napětí výrazně přispívají síle celkového dojmu z filmu. Jakkoli divák z kina odchází s pocitem intenzivního prožitku, když vše vstřebá, uvědomí si, že velkou měrou se na tom podílí dokonalé technické zpracování hororového žánru. Mnohem více než na dobře vystavěném příběhu, který by neměl mít potřebu nechat se podpírat od své vizuální reprezentace. Ta je sice velmi zdařilá a působivá, nicméně celkové vyznění trochu kazí závěr filmu. Mám na mysli scénu, kdy Lucas a Annabel svádějí s Mamou boj o Victorii a Lilly. Je příliš sentimentální a najednou celý příběh posouvá spíše do roviny rodinného filmu. Dramatické finále pak působí dojmem, že vlk se nažral a koza zůstala celá, což ubírá jinak celkově zdařilému počinu několik bodů.

Český trailer filmu Mama