Čaroděj ze země Oz je klasický pohádkový příběh s poselstvím. A mnohem více než jako podobenství funguje tento film jako ukázka přechodového rituálu z dětství do dospělosti, od lehké bezstarostnosti k zodpovědnosti a cílevědomosti. Dorotka v podání Judy Garland se ocitne v roli cizince, v zemi, kde nic nefunguje tak, jak je zvyklá z domova, a ona musí této situaci bez cizí pomoci čelit. Na rozdíl od literární předlohy je země Oz zemí snů, fantazií za duhou, která existuje pouze v mysli hlavní postavy Dorotky Galeové. To ale nic nemění na tom, že pro malou hrdinku je vše reálné. Pokud něco chce a Dorotka se touží vrátit domů, protože všude je dobře, ale doma nejlíp, musí se o to zasadit svými vlastními silami. Ponaučení, které z tohoto nadčasového vyprávění vyplývají, je hned několik. Vezměme například tři postavy, které Dorotka na cestě potkává. Každá z nich něco symbolizuje. Strašák (Ray Bolger) by chtěl být inteligentní a vzdělaný, ale nemá mozek. Plechový muž (Jack Haley) touží po lásce a citu, ale chybí mu srdce. A nakonec Zbabělý lev (Bert Lahr), jehož nedostatek je patrný už z jeho jména. Tito tři svým způsobem reprezentují ceněné lidské vlastnosti – rozum, cit a odvahu – o nichž se domnívají, že je nemají. Právě jejich pochyby z nich dělají to, co dělá člověka člověkem. Nicméně stejně jako pro Dorotku je i pro ně cesta do Smaragdového města iniciačním zážitkem, díky kterému se promění. Samotná postava Dorotky projde dvěma transformacemi. Pochopí, že útěk není řešením a překážky, které nám život klade do cesty je potřeba aktivně a systematicky řešit. Na konci svého putování si uvědomí, že schopnosti a sílu musí člověk hledat sám v sobě a nespoléhat na zásah z vnější. Hrdinou se muže stát každý, je jen potřeba vystoupit ze svého vlastního stínu. Z celkového poselství pak vyplývá, že jiné a neznámé může být zajímavé, nicméně vždy je tu riziko, že bude i nebezpečné. A protože nic není černobílé, jsou tyto dva aspekty často ruku v ruce. Formálně má Čaroděj ze země Oz podobu muzikálu i road movie. Snímek vznikl v roce 1939 a spadá do období tzv. Klasického Hollywoodu. To je patrné i z užitých filmových prostředků. Vše bylo natočeno v ateliéru na technikolorovou surovinu, kromě úvodních i závěrečných titulků a scén z Kansasu, které byly nasnímány na černobílý materiál a dodatečně tónovány do sépie. Dorotčiny mdloby jsou ztvárněny ustálenou formou dvojexpozic a rozkošnými zadními projekcemi. Pod choreografií tanečních čísel je podepsaný Bobby Connolly, který jim vtisknul tradiční podobu muzikálu Zlatého věku Hollywoodu – naddimenzované obsazení, precizní provedení a ústřední píseň, která má veškeré předpoklady k tomu, aby se stala hitem. Všechny aspekty filmu jsou podřízeny celkovému výslednému vjemu. Různá prostřední jsou nezaměnitelná, ale každé zvlášť vnitřně koherentní – mají svou ústřední melodii, kostýmy, barevné ladění atd. Tyto jednotlivé aspekty ladí dohromady tak, aby vyvolávaly zamýšlenou atmosféru. Tak například Zlá čarodějnice Západu (Margaret Hamilton) přebývá ve strohé pevnosti, drží si organizovanou armádu v kabátcích temných a rudých barev, při střídání stráží hraje pochodová hudba doprovázená temným mužským sborovým zpěvem a to vše asociuje kýžený dojem zla a nebezpečí. Otázka je, nakolik to mohlo být v roce 1939 záměrné, ale scéna, kdy Zlá čarodějnice povzbuzuje své létající sluhy k útoku, připomíná s trochou nadsázky Hitlerovy štvavé projevy. Pro současného diváka je možná Čaroděj ze země Oz příliš až naivní, jednoduchý a teatrální. Vytknout by se mu dala i direktivní tezovitost a neustále opakování motivů. Nicméně není právě tato dětská přímočarost a bezelstnost obsahu i formy tím kouzlem, které od pohádkových příběhů očekáváme?
Originální trailer filmu Čaroděj ze země Oz