Francouzská třicátnice se rozhoduje mezi dvěma muži a pomoci ve výběru jí má i Woody Allen, jehož filmy jsou pro ní terapií a najde v nich odpovědi na vše, co potřebuje. Stojí debut režisérky Sophie Lellouche za pozornost?
Vztahové komedie jsou vděčným žánrem napříč celým světem. Vždyť řeší univerzální téma, s nímž se setkává každý z nás a je tak pravděpodobné, že starostem jejich hrdinů rozumíme a dokážeme se s nimi tzv. sžít. Není tedy divu, že k tomuto žánru sahá hodně debutujících režisérů. A je jedno, jestli se na mezilidské vztahy dívají s humorem, nebo vážněji. Do první skupiny patří francouzská režisérka
Sophie Lellouche, která přichází se snímkem
Paříž-Manhattan.
Jeho ústřední postavou je svobodná třicátnice Alice pracující v rodinné lékarně, která má smůlu na muže. Zatímco všichni kolem ní jsou šťastně zadaní nebo ženatí / vdané (její sestra kupříkladu s jedním Aliciným bývalým nápadníkem), ona ne a ne najít toho pravého. Únik z šedivé reality a odpovědi na všechny otázky tak hledá ve filmech
Woodyho Allena, s jehož plakátem na zdi si doma i povídá. Když jednou potká milého a romantického Vincenta, zdá se, že se karta obrací a právě on by mohl být tím ideálním partnerem. Jenomže náhle se objeví i roztomilý Victor, který sice o
Allenovi neví vůbec nic, přesto Alici zvláštním způsobem přitahuje.
Ono odvolávání se na
Woodyho Allena není vůbec náhodné.
Lellouche evidentně chtěla slavnému filmaři složit poctu a pokusit se ho alespoň malinko napodobit. Bohužel to ale vzala za špatný konec a jen potvrdila pravdivost tvrzení, že když dva dělají totéž, není to totéž. Neříkám, že bych byl velkým znalcem
Allenova díla, ale takový scénář by se snad nejslavnější neurotik na světě styděl zfilmovat i ve svém slabším období.
Paříž-Manhattan je totiž snůškou těch největších romantických klišé, jaká si dovedete představit. Hlavní hrdinka v podání roztomilé a přiznávám, že i charismatické a svým způsobem sexy
Alice Taglioni, je sice přitažlivá a sympatická, jenomže nerozhodná, což je kámen úrazu. Po celou dobu se tak potácí mezi dvěma muži a není schopná si jednoho vybrat. Občas to sice oglosuje cynickou a suchou hláškou, to ale nestačí. Podobně se to má i s
Patrickem Bruelem v roli Victora. V jeho podání je to ňouma, který pro ženu svých snů udělá úplně vše. A tím myslím úplně. Neváhá například jít s ní pátrat po rodinném tajemství, i když ona mu o chvilku předtím řekne, že je momentálně šťastně zamilovaná a zadaná! Můžete s takovou postavou soucítit?
Ani to ale autorce nestačí a pokouší se na poměrně malé ploše rozehrávat ještě další osudy Aliciných příbuzných. Sledujeme tak její snahu zjistit, jestli je její švagr záletník nebo to, s kým se stýká a po večerech baví dcera její sestry. Do toho se ještě zamotávají její rodiče, kteří prožívají jakousi unavenost vztahu. Těch epizodek je zkrátka tolik, že je tvůrci nemají šanci spolehlivě a uspokojivě rozehrát a rozvinout, natož vysvětlit a všechny v podstatě vyšumí do prázdna. Ty, které pro změnu jakž takž ukončeny jsou, zase nenabízejí žádné překvapení a striktně se drží té nejhorší žánrové šablony.
V úplném závěru se objeví i samotný
Woody Allen, který zde plní funkci jakési deus ex machina, která má dát ústřední postavy dohromady. Myšlenka je to sice ušlechtilá, ale v podobě, jaká je nám předkládána, působí hodně násilně, křečovitě a lacině. Repliky, jaké slavný režisér pronese, by totiž mohly vycházet de facto z jakýchkoli úst a výsledek by byl stejný. Celé je to spíš k smíchu, než abychom jásali, jak to všechno dobře dopadlo.
Ač má snímek jen něco málo přes hodinu a čtvrt (i se závěrečnými titulky), jeví se subjektivně dvakrát delší a místy je až k nepřežití. Scénář se od úvodních minut točí v kruhu, z něhož až do konce nevystoupí a divák se tak nemá čeho chytit. Zvolená poetika a stylizace šla zkrátka mimo mě, ale s delším časovým odstupem od zhlédnutí si uvědomuji, že to zřejmě nebude ani tím, že
Allenových filmů jsem moc neviděl. Ty mě totiž bavily skoro vždycky.
Od naprosté katastrofy tak
Paříž-Manhattan dělí právě pár zmiňovaných trefných hlášek, ucházející herecké výkony všech zúčastněných a nevtíravá a veskrze příjemná hudba. To je žel bohu vše a je to strašlivě málo. Snímek nese po řemeslné stránce typické známky debutu, vše je navíc umocněno trapným a opravdu jednoduchým scénářem. Obávám se, že jde o typický příklad filmu na první rande. Ona bude nadšená z toho, jak je nenáročný a "ze života", on bude vedle ní tiše trpět, pokukovat po hodinkách, kdy už bude konec a doufat, že se mu za doprovod do kina dostane odměny v podobě polibku něbo něčeho víc. Nic jiného v tomto případě nečekejte.
Český trailer filmu Paříž-Manhattan