Jak každý pořádný fanoušek ví, film noir má tu úžasnou vlastnost, že procento těch povedených z celkového počtu natočených je výrazně vyšší než u jakéhokoliv jiného žánru. Nebo se to aspoň často tvrdí (a já s tím plně souhlasím). Prostě vemte si třeba pět neznámých noirů, pět zaprášených komedií a pět zapomenutých dramat a uvidíte sami. Šance, že narazíte na nějaký klenot, je v případě černého filmu rozhodně výraznější. Souvisí to samozřejmě s tím, že noiru se v dobách, kdy se točil, neříkalo noir, ale patřil nejčastěji mezi kriminální dramata, která studia produkovala jak ve výpravné podobě se zářivými hvězdami na plakátech, tak jako béčkový doplněk hlavního programu. Na fungující noir nepotřebujete tolik peníze nebo mimořádný talent, jako spíš styl. A na styl stačí slušný kameraman, temný příběh a prokletý hrdina. A právě mezi stovkami laciných produkcí, jejichž práva dávno vypršela a můžete si je jednoduše a legálně obstarat, objeví fanda žánru (či stylu, chcete-li) spoustu radosti. John Muller (Paul Henreid) po propuštění z vězení nezahálí a už kuje pikle, jak vyloupit ilegální kasíno, které patří mafiánovi Rockymu Stansyckovi. Přepadení se nezdaří, Stansyck vysílá po Johnově stopě své lidi, a ten se tak musí uklidit na místo v kanceláři, které mu dohodil jeho bratr. Náhoda tomu chce, že John potkává zubaře, který si ho splete s psychoanalytikem Bartokem, který má ordinaci ve stejné budově. A opravdu, jediné, co ty dva odlišuje, je jizva v tváři doktora Bartoka. A když mu při obhlídce terénu v náručí přistane doktorova sekretářka Evelyn (Joan Bennett), dostane John nápad... Hollow Triumph, při znovuuvedení nazývaný také The Man Who Murdered Himself, případně v Británii prostě The Scar sází na oblíbené téma dvojníka, resp. jaké by to bylo, kdyby člověk začal žít život někoho jiného, dále na lákavou možnost divácké identifikace se zločincem a také zlomyslné očekávání, kdy se "to" na hlavního hrdinu provalí. Těžko říct, jak moc se scénář drží knižní předlohy Murrayho Forbese, ale každopádně v pravděpodobnosti nebo logice není jeho silná stránka. Kupodivu to příliš nevadí. Člověk nemusí být raketový fyzik, aby nevěřil náhodám typu dva lidi vypadají úplně stejně kromě jizvy, padouch má znalosti ve stejném oboru jako jeho dvojník apod. Když se přes to člověk přenese a řekne si, že to není scenáristická zvůle, ale osud, který si s hrdinou pěkně pohrál, a soustředí se spíše na celkovou atmosféru a postavy, čeká ho prima noirová jízda. Nemluvě o báječně překvapivém a přitom stylovém závěru. K silnému zážitku rozhodně přispívá obsazení Paula Henreida coby charismatického padoucha Johna (Henreida si určitě nejvíc pamatujeme jako hrdinného československého odbojáře Victora Laszla z legendární Casablanky) a noirové ikony Joan Bennett (Langovy klasiky The Woman In The Window a Scarlet Street) v roli přítelkyně jeho i dvojníkovy. Lví podíl na působivé atmosféře má také určitě legendární noirový básník obrazu John Alton, byť jeho otisk mi tentokrát nepřijde tolik výrazný jako v případě některých jeho jiných snímků (vzpomeňme třeba The Big Combo). Pokud se mi podařilo vás nalákat, není nic lehčího než se na film hned podívat. Celý jej totiž najdete na videu pod článkem. Přeji krásně temný filmový zážitek.
Film Hollow Triumph