Kdybych chtěl být hodně stručný, znělo by to asi takhle: kašlete na film, přečtěte si knihu a / nebo počkejte na Finchera. Ale protože stručný být nemůžu, zkusím to zoufalé zvolání vysvětlit. Kdo to ještě neví, napínavá (nejen) thrillerová trilogie Milénium švédského spisovatele Stiega Larssona je globální bestseller s prodeji kolem třiceti milionů kusů. Zatím. Autor se bohužel úspěchu svého díla nedožil, zemřel dřív než vyšel první díl. Hlavními postavami jsou poněkud děvkařský investigativní novinář Mikael Blomkvist, pracující pro měsíčník Milénium, a potetovaná a opiercingovaná asociální (nebo snad až sociopatická) bisexuální hackerka Lisbeth Salander. Oba svedl dohromady případ Mikaelova pátrání po zmizelé vnučce bohatého podnikatele, které vyústilo v šokující odhalení, jež opravdu nechci těm, co nečetli knihu nebo aspoň neviděli snímek Muži, kteří nenávidí ženy, prozrazovat. Jednička sice při porovnávání s předlohou jednoznačně prohrává (není zdaleka tolik strhující, detektivní pátrání ani nemůže být stejně propracované a s tak fascinujícími postavami jako Mikael a zejména Lisbeth by to chtělo strávit rozhodně víc času), ale jako samostatný, velmi slušně natočený thriller obstojí. Druhý a třetí díl prohlubují pozadí tragické Lisbethiny minulosti, která se najednou opětovně otevírá, což má pro ni i ty, co ji znají, fatální následky. Knížky jsou snad ještě intenzivnější, akčnější a zároveň psychologicky prohloubenější než díl první a věřte, že odložit je nedočtené jsou vyložená muka. Nás ale teď hlavně zajímá, co s tím filmaři. Nejdřív k příběhu. Lisbeth je v úvodu obviněna z vražd nového spolupracovníka redakce Milénia, jeho přítelkyně a svého poručníka, advokáta Bjurmana. Otisky na zbrani hovoří jasně, Lisbeth mizí do úkrytu, pátrá po ní policie a Mikael se snaží přijít záhadě na kloub. Lisbeth taky čeká jedno rodinné setkání, které ji bude možná stát život. Změna na postu scénáristy i režiséra opravdu nebyla z nejšťastnějších, protože film získal oproti svému předchůdci mnohem televiznější podobu. A nemyslím tím zrovna televizní v dobrém slova smyslu. Dívka, která si hrála s ohněm si žádala pevné ruce, které dokáží jednak ustát nutné zkondenzování předlohy, zároveň vyhrotit thrillerové i akční momenty a přesvědčivě podat složité charaktery, na jejichž vystínování není moc času. Ve výsledku se film ale jen "rozplizl" a není ani naléhavý, ani příliš napínavý. Rozhodně ne ve srovnání s románem, u jehož posledních stránek mi hlasitě bušilo srdce napětím a nervozitou, co bude dál. Skutečnost, že se na film i tak dívat dá, je opět výsledkem především znamenitě obsazené Noomi Rapace, která dokáže Lisbeth podat jako skutečnou a přes všechny výstřednosti a traumata sympatickou bytost, které člověk musí v jejím nerovném boji držet palce. Stejně jako u předchozího dílu si nelze nepostesknout nad castingem Mikaela a jeho celoživotní lásky, šéfredaktorky Eriky Berger. Člověk z filmu opravdu nepochopí, proč by na Mikaela měly letět ženy všech věkových skupin, stejně tak co on vidí na nezajímavé obstarožní blondýně, když to mezi nimi ani nijak zvlášť nejiskří. Jsem zvědavý, jak si s Lisbeth poradí David Fincher. Neumím si představit vhodnějšího režiséra pro tuhle látku, ale bude hodně záležet na scénáři. V celé trilogii se toho děje tolik, že dvě hodiny na jeden díl rozhodně nebudou stačit. Snad mu producenti povolí víc. Abych zakončil recenzi nějak pozitivně, završení trilogie pod názvem Dívka, která kopla do vosího hnízda se režisérovi Alfredsonovi povedlo už lépe. Na druhou stranu je předloha možná tak silná (a hlavní hrdinka natolik výjimečná), že se prostě úplně zabít nedá. Ale jak jsem řekl v úvodu, koukejte si sehnat knihy.