Jaroslava Adamová se narodila 15. března 1925 v Praze a postupně se zařadila k nejrespektovanějším českým divadelním herečkám poválečné doby. Po absolutoriu na Státní konzervatoři v Praze (1946) statovala v Národním divadle a výrazněji na sebe upozornila v poloamatérském divadélku Větrník, kde vystupovala společně s Miroslavem Horníčkem, Milošem Kopeckým, Vlastimilem Brodským a řadou dalších, později známých hereckých osobností. Pět poválečných let strávila v souboru Divadla na Vinohradech pod vedením legendárního režiséra Jiřího Frejky, který ji podle jejích vlastních slov ovlivnil jako nikdo jiný. V padesátých letech zakotvila v divadle ABC, kam ji osobně přizval tehdejší umělecký šéf této scény Jan Werich. Nebál se jí svěřovat výrazné role z oblasti moderní světové dramatiky a Adamová se brzy vypracovala v ceněnou představitelku silných, hrdých, neústupných a často přímo záporných charakterů, žen zraňujících i zraňovaných, rozmarných i panovačných. Snad proto, že na jevišti tak často hrála už v mladém věku výrazně zralejší postavy (například pomstychtivou milionářku Kláru Zachannasianovou v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy, krutou travičku Reginu v Lištičkách Lillian Hellman nebo Ibsenovu Heddu Gablerovou), film si s jejím typem dlouho nevěděl rady. Před kamerou sice debutovala už v roce 1949, a to hned hlavní rolí švadleny Marie v sociálním dramatu E. F. Buriana Chceme žít, mnoho dalších příležitostí jí ale Barrandov nenabídl. Po sérii několika vedlejších a epizodních rolí stojí za pozornost až dva úkoly ze sedmdesátých let, které jí příznačně svěřil divadelní režisér Petr Weigl. Zlá kněžna Runa v jeho poetické pohádce Radúz a Mahulena a ježibaba v adaptaci Dvořákovy opery Rusalka zůstaly na dlouho jejími nejvýraznějšími kreacemi na plátně. Výraznější stopu za sebou zanechala v televizi, kde se objevila v několika exkluzivních a dodnes oblíbených filmech a inscenacích. Nejznámější bezpochyby zůstává Kočár nejsvětější svátosti, krátce uváděný i v kinech. Tragikomedie podle Prospera Mérimée, kde jako rozmarná herečka Camila Pericholová zkoušela trpělivost peruánského místokrále i jeho udavačských poddaných, jí znovu nabídla setkání s Janem Werichem. Z další televizní práce Jaroslavy Adamové stojí za pozornost její časté partnerství s Václavem Voskou (například v televizních hrách Dědictví na úvěr a Zločin lorda Savilla) a řada rolí podezřelých v rozmanitých detektivkách podle předloh českých i světových autorů. Častěji se na obrazovce začala objevovat po roce 1990, kdy oficiálně odešla do penze (i když na jevišti ABC hostovala ještě po osmdesátce). Úspěšnou spolupráci navázala především s režisérkou Zuzanou Zemanovou, která ji po roli lékařky ve filmu Příběh '88 obsadila do hlavních rolí v televizních dramatech Něžné hry a Společnice. Po mnoha letech přehlížení filmařů se Jaroslava Adamová v poslední době znovu připomenula na plátně rolí staré venkovské léčitelky v dramatu Želary (nominace na Českého lva), dále jako čiperná babička Alžběta v komedii Líbáš jako bůh, umírající pacientka Vilémová v thrilleru Hodinu nevíš a naposled v hlavní roli zemité venkovanky Evženie, která se rozhodne po padesáti letech manželství rozvést se svým mužem, v komorním dramatu Stínu neutečeš. Jaroslava Adamová, která sama jako pedagožka DAMU vychovala několik generací herců, byla majitelkou sytého, sonorního hlasu a daru konverzační obratnosti, která jí zajistila stálou spolupráci s rozhlasem a dabingem. Mezi jinými namlouvala například Jeanne Moreau, Katharine Hepburn, Annu Magnani nebo Maggii Smith a za své mistrovství v této disciplíně byla v roce 1995 oceněna Cenou Františka Filipovského. Za celoživotní dílo na jevišti obdržela v roce 1997 cenu Thálie a v roce 2001 medaili za zásluhy z rukou prezidenta Václava Havla. Divadelní i filmové aktivity herečka ukončila před dvěma lety, kdy po úrazu podstoupila endoprotézu a následné zdravotní komplikace ji trvale upoutaly na lůžko. Jaroslava Adamová zemřela v sobotu ráno v léčebně dlouhodobě nemocných v Praze.