Malá policejní jednotka a panelák plný ozbrojených zabijáků a feťáků. V nejvyšším patře zabarikádovaný drogový boss. Karty jsou rozdány, a než hra skončí, odehraje se největší akční peklo, jaké jste za poslední léta mohli vidět.
Upoutávky na indonéský film
The Raid (neboli
Serbuan Maut) působily jako zjevení. Zběsilá, vygradovaná a náležitě hutně "ohudebněná" akce se tvářila jako splněný sen každého, kdo filmy hodnotí podle počtu prostřelených hlav, vykopnutých zubů a zlomených končetin. Přesto, nebo právě proto, málokdo věřil, že se podobné tempo podaří udržet i v plné stopáži, neboť takových zklamání, kdy trailer de facto obsahoval veškerou akci celého filmu, tu již bylo spoustu. Tvůrci
Raidu to ale dokázali a jejich dítko i v celovečerním provedení nelze nazvat jinak než takřka orgastickým akčním masakrem, jaký tu ještě nebyl.
O děj tu jde samozřejmě až v poslední řadě. Zápletka s policajty uvnitř zločineckého doupěte, kde jim jde každý po krku, je vystavěná čistě účelově, téměř videoherně. Hodní postupují nahoru k hlavnímu bossovi, jejich počet klesá, přičemž se zvyšuje úroveň a bojové schopnosti těch špatných. A také docházejí náboje. Z divokých přestřelek se stávají ojedinělé výstřely, aby nakonec ke slovu přišly nože, mačety a především ruce a nohy.
Během celého snímku, který se prakticky odehrává v reálném čase, se dvakrát na zhruba pět minut zpomalí, a to na samém začátku, kdy hlavní hrdina
Iko Uwais ukazuje svou lidskost a dobré srdce, protože si povídá se svou těhotnou ženou i s budoucím potomkem, a zhruba v polovině, kdy se musí vyřešit jedno rodinné dilema. Dva kratičké náznaky příběhu se však zcela ztrácejí pod návaly téměř nepřetržité nekompromisní řežby, občas prokládané scénami, z nichž naskáče husí kůže (prakticky každé setkání s geniálním záporákem Mad Dogem, schovávačka za televizní stěnou).
Osobně nejsem nějakým velkým fanouškem asijské filmové bojové produkce, tedy si ani nebudu hrát na to, že se v ní nějak vyznám - natož abych rozpoznal, kterým bojovým uměním se pere tento a kterým zase tamtem. Rád se podívám na dynamicky sestříhanou bitku s pestrou choreografií, ale málokdy mi přijde působivější než primitivní hospodská rvačka. Často mi tam totiž chybí ten živočišný tah na branku, ta snaha vše ukončit jediným úderem. Bojuje se na efekt, plánovaně, borci útočí, jako by už dopředu věděli, že ten druhý jejich výpad vykryje nebo se uhne nějakým hezky vypadajícím výskokem.
A v tomto ohledu
The Raid sbírá další cenné body, neboť souboje zde více než exhibici připomínají neučesanou, zoufalou a náležitě brutální snahu o holé přežití. Navíc bezchybně sestříhanou a proloženou vynikající hudbou Mikea Shinody z Linkin Park a
Josepha Trapanese. Ta byla do filmu mimochodem dodána až s distribucí na americký trh, pro původní asijskou verzi složili soundtrack domácí
Aria Prayogi a
Fajar Yuskemal.
Kromě přehledně nasnímané a efektivní choreografie bitek, kterou mají na starosti jejich dva hlavní aktéři
Iko Uwais (hodný) a
Yayan Ruhian (zlý a ošklivý) je síla
Raidu v atmosféře prostředí, kde se odehrává. Obrovský ošuntělý činžák uprostřed jakartského slumu se během několika chvil promění v regulérní válečnou zónu, neprodyšně oddělenou od okolního světa. Bitevní pole plné desítek mrtvých těl, řvoucích raněných a na každém kroku číhajících nepřátel působí natolik beznadějně, že tomu ztenčujícímu se počtu policajtů opravdu nezávidíte ani vteřinu tam strávenou.
Režisér
Gareth Evans, který s hlavními hvězdami spolupracoval už na debutu
Cesta bojovníka, si pohlídal všechny složky svého díla a naservíroval nám přesně to, co naslibovaly trailery - nezastavitelnou řezničinu roku, vedle níž je
Ong-Bak jen vlažné mlíčko pro hematofobiky.
The Raid: Redemption originální trailer
P.S.:
The Raid se k naší radosti dočká dalších dvou originálních pokračování (první by do kin mělo vstoupit již v lednu 2013 pod anglickým názvem
The Raid: Retaliation), ale bohužel i hollywoodského remaku. Na něm by se měli podílet z velké části i tvůrci originálu, samozřejmě s mnohem svázanějšíma rukama. Koeficient zbytečnosti je tedy extrémně vysoký.