Nahrála se deska, aby se vzdal hold Semaforu, aby se představily staré hity v moderní podobě. Nahrála se deska, aby se připomněla část české hudební historie mladým lidem, aby se představily kapely lidem, kteří nemají ponětí jaká hudební seskupení a projekty zde máme. A přitom všem se zrodil dokument, aby... Hudební publicista Pavel Klusák nejen že dal dohromady klíčový label a dvacet kapel rozličného žánru a postavení, ale je podepsán i pod koncepcí dokumentu. Režie a kamery se zde zhostil Míra Janek, na place vše fotografoval a též nahrával Bohdan Holomíček, pod střihem je podepsána Tonička Janková, pod produkcí Hypermarket Film, tedy štáb Českého snu a Českého míru. Všechna jména ve svém oboru znamenají garanci osobitosti a kvality. Bohužel v semaforském dokumentu se tato slova musí pečlivě hledat. Pokud hlavní objekt během natáčení nezemře či pokud není režisér manipulátor, nelze očekávat od hudebního dokumentu velké drama. Pokud se volí metoda záznamu s minimem "mluvících hlav", čeká se jen, zdali se "třeba něco nestane", je zde však velká šance tzv. nudy. Naštěstí jsou však i hudební dokumenty, které drama a konflikt nepotřebují, které si vystačí s interprety, s hudbou, s interpretací jejich vlastních či předělaných skladeb například v nezvyklých prostředí. V Moonových The Take-Away Shows sledujeme v jednom dlouhém kontrastním záběru hvězdné i neznámé hudební seskupení, zpěváky, zpěvačky, jak hrají, zpívají ve výtahu, na ulici, v garážích, v autech. Strhne Vás styl, hudba, originalita. V záznamech From the Basement si divák i posluchač užije pečlivé, poctivé, minimalistické, ničím nerušící vystoupení významných hudebníků. Strhne Vás styl, hudba, originalita. Režiséra, kameramana, produkce.

MIDI LIDI - Co jsem měl dnes k obědu / Co já všechno uvedu Dvacet kapitol a zastaveních není o Semaforu, o rozhovorech s kapelami a jejich vztahu k Suchému, Šlitrovi, k jejich hudbě, textům. Není až tak úplně svědectvím o vzniku alba, není ani o kreativním procesu vzniku skladeb, nesrovnává se, nepromlouvá se, nerozebírá se, nedozvíte se proč nahrávají právě takto, proč zrovna tuto skladbu, není ani o představování muzikantů. Prezentuje se již skoro hotové. Je to tedy především několika žánrový a generační záznam toho, jak se nahrává v Čechách nezávislá hudba a kdo do ní patří. Nahrává se v obývácích, stodolách, chalupách, spřízněných sálech a kuchyních. Je to záznam o tom, jak se natáčí natáčení dvaceti skladeb. Když padá řemen a nic "zajímavého a vtipného" se neděje, zaberou se děti - ty to zachrání. Když nejsou děti na place, manipulativním střihem se zabere jedna z produkčních, která zrovna jí nebo prostě poslouchá. Nebo se ještě lépe vyhnije na bubeníkovi. Když ani to nepomůže, zachrání to pan Holomíček, který zjistil, že mačkání spouště na digitálu nic nestojí nebo se zabere klapka, na ní se to pořád točí. Tento dokument mohl být klidně plný rozhovorů, diváka by informace obohatily, posunuly, mohl být kreativně mladý, formálně energický, konceptuálně odvážný, na stejné vlně a v totožném duchu jako některé skladby. Zde se však sleduje skoro rodinný výlet postarší party, která si udělala pár příjemných kafí a pohodových pozastavení. ...a přitom všem se zrodil dokument, aby se dvacet interpretů z desky, kteří se na jedno pódium nikdy nevtěsnají, potkali alespoň na jednom velkém filmovém. Tato vysvětlující myšlenka zazněla na premiérovém večeru z úst pana Klusáka, ale bohužel je to málo pro film, který jde do kin. Měl to být bonus k albu, bonus jednotlivých interpretů k jejich albům. Na sobotní večer na ČT2. Něco se tu přecenilo. Produkce to neodhadla. Tleskám HBO. Ale i tak mnoho povyku...

Tata Bojs - V kašně A v takovém rozpačitém duchu se nesl právě i onen premiérový pozvánkový večer, který dobře ilustruje nedomyšlený koncept celého filmového For Semafor. Po promítání filmu, kdy řada osob a osobností odešla, začala koncertní část večera. Velký sál zel trapnou prázdnotou, jen několik posluchačů a osamělý folk Petra Nikla, u stolu posazených Allstar Refjúdží Band, skeč sourozenců Brücknerových. Na malém sále pan Holomíček sám pro sebe promítal fotografie, jejichž monožství tvořilo jeden dlouhý fázovaný film. Poslední tečkou byli MIDILIDI DJ's, na které tančili již jen rodinní příslušnící či oni sami. Snad do kina přijdou i jiní.