Realizace koprodukčního německo-finsko-australského snímku Iron Sky rozhodně nebyla jednoduchá a už vůbec ne standardní. Finský režisér samouk Timo Vuorensola (kultovní amatérské sci-fi Star Wreck: In the Pirkinning) s nejbližším týmem natočil k filmu v roce 2006 krátký teaser, který se mu o dva roky později podařilo protlačit do kin na festivalu v Cannes, doufaje, že naláká investory, kteří by s podíleli na financování celovečeráku. To se sice povedlo, ale německá společnost 27 Films, se kterou v roce 2008 podepsal třiatřicetiletý seveřan smlouvu, ani zdaleka nebyla tak silná, aby produkci na evropskou nezávislou scénu velice nákladného snímku ufinancovala sama, proto hledání koproducentů pokračovalo dále. A trvalo až do roku 2010. V kolonkách producentů nakonec figuruje několik menších společností a celý jeden milion z celkového rozpočtu 7,5 milionů eur přišlo z kapes fanoušků a filmových nadšenců. Ti se na oplátku mohli podílet na samotném vzniku filmu, neboť tvůrci na on-line diskuzích dbali jejich rad a připomínek. V okolí Frankfurtu a následně v australských studiích tak vznikl jeden z největších a nejnákladnějších amatérských filmů všech dob, ze kterého nadšení pro věc, radost z práce a zároveň nedostatek soudnosti a zkušeností sálá podobně jako z tvorby legendárního Eda Wooda. A kupodivu se kromě tvůrců skvěle pobaví i diváci. Už samotný námět dává tušit, že před vámi nestojí jen tak nějaká tuctová sci-fi komedie, ale čistokrevné tuplované béčko, kde je všechno možné. Náckové si na své tajné měsíční základně ve tvaru svastiky vesele budují konečnou superzbraň a připravují se na invazi směrem matička Země, když tu je překvapí americký astronaut Washington, černoch, původním povoláním model, jenž byl do vesmíru vyslán v rámci předvolební kampaně současné americké prezidentky, která chtěla voliče upozornit na to, že její vláda dokáže cokoliv, dokonce i dostat afroameričana na Měsíc. Němci chudáka Washingtona zajmou, seberou mu smartphone a pomocí lektvaru s názvem Albinizér jej ještě k tomu vybělí do árijska a pokusí se z něj vychovat nácka. Díky Američanově mobilu, který je asi tisíckrát výkonnější než ten nejlepší nacistický superpočítač, se plány na ovládnutí Země stávají mnohem reálnější, bohužel se jim u Nokie brzy vybije baterka. Nezbývá než vyslat na Zem specializovanou skupinu, aby získala jiný takový zázračný přístroj. Té se to ale, pochopitelně, vymkne z rukou. Zápletka je tak košatá (lépe řečeno přeplácaná), že při jejím shrnování do dvou krátkých odstavců se cítím jako nějaký nebohý režisér, který má natočeno dvacet hodin materiálu a musí jej osekat na pouhou hodinu a půl. Nezmínil jsem například blonďatou sexy nacistku a jejího vědátorského otce, který vynalezl USB kabel, nezbylo místo pro Meteorblitzkrieg, vzácnou surovinu Helium 3, boj o post Mondführera, monstrózní vesmírný koráb Götterdämmerung, idiotizovanou radu OSN a mnoho dalších zásadních položek, které chuť tohoto pestrého filmového guláše výrazně ovlivňují. A to se ještě tvůrci celkem úspěšně pokoušejí o politickou satiru, která si bere na paškál především Američany a Severní Koreu (asi nejlepší vtip celého snímku). U Iron Sky zkrátka víc než kde jinde platí, že kdo neuvidí, ten neuvěří... A kdo viděl, stejně těžko uvěří tomu, jak velkolepě a technicky profesionálně vypadající snímek za těch skromných 7,5 milionů eur vznikl. Speciálních efektů jsou mraky a vypadají opravdu povedeně, scény z nacistické měsíční základny doslova dýchají do detailů propracovanou temnou dieselpunkovou atmosféru (všudypřítomná mechanická hejblata, prach, roury, dráty, olej atd.) a na nádherně fetišistické kostýmy je radost pohledět (zvláště má-li je na sobě Julia Dietze nebo Peta Sergeant). O úderný stylový hudební doprovod se navíc postarala slovinská industriální legenda Laibach! Zádrhel tedy přichází především v podobě scénáře, který by tak rád obsahoval všechno, co kohokoliv zainteresovaného v souvislosti s námětem napadlo, až na sebe vrší jednu nelogičnost za druhou. Skáče se ze scény na scénu, postavy se objevují tam, kde se jim to zrovna hodí, a děj postupně zrácí jakoukoliv návaznost s tím, co se dělo na začátku. Přesto je úroveň zábavnosti jednotlivých scén stále vysoká, několikrát se objeví vtip téměř geniální a do výbušného závěru se během necelé hodiny a půl dokodrcáme rychleji, než by mi bylo příjemné. Všechna čest pak patří tvůrcům za to, že tak velký projekt dotáhli do konce. Zda úspěšně, to je relativní. Z fanouškovských základen sledujících vývoj snímku od jeho začátku se ozývá nespokojené remcání, za sebe však mohu Iron Sky jen doporučit. Takhle ujeté a absurdní vesmírné dobrodružství tu nebylo od Červeného trpaslíka a jako snímek na nastartování večera s partou přátel je to ideální volba.