William "Wild Bill" Wellman (svou v Hollywoodu známou přezdívku si vysloužil jako pilot během první světové války) nepatří v Česku mezi příliš známé a reflektované americké režiséry. Zatímco Američané si jeho dílo letos v únoru připomínali třítýdenní retrospektivou jeho čtyřiceti dvou snímků v newyorském filmovém paláci Film Forum, u nás je s jeho filmy obeznámeno jen několik zapálených fanoušků klasického Hollywoodu. Přestože jeho klasická gangsterka s Jamesem Cagneym Veřejný nepřítel (1931) či původní verze známého dramatu Zrodila se hvězda (1937) jsou u nás v širším diváckém povědomí, málokdo si k nim automaticky přiřadí Wellmanovo jméno. Tvůrce prvního oscarového filmu (Wings, 1927), dobrodružného legionářského dramatu Beau Geste (1939) s Garym Cooperem v hlavní roli, válečného snímku The Story Of G. I. Joe (1945) se začínajícím, na svého jediného Oscara nominovaným Robertem Mitchumem či trojice snímků s Johnem Waynem z poloviny padesátých let (Island In The Sky, The High And The Mighty a Blood Alley) si během svého čtyřicetiletého působení v Hollywoodu vydobyl respekt u řady kolegů a uznání si našel i tvůrců z řad mladších generací jako například Clinta Eastwooda či Martina Scorseseho, kteří vystupují v jemu věnovaném dokumentu Todda Robinsona Wild Bill: Hollywood Maverick (1995). Jízda do Ox-Bow (1943) byla jedním z Wellmanových nejoblíbenějších projektů, stejně jako jej mezi své osobní favority vždy umísťovala jeho hlavní herecká hvězda Henry Fonda. Přestože dnes tento studiový western patří mezi divácky nejoblíbenější filmy režiséra (viz IMDb), v době svého uvedení hitem rozhodně nebyl. Původní román Waltera Van Tilburga Clarka, podle jehož další předlohy Wellman později natočil výborný noirový western s Robertem Mitchumem Track Of The Cat (1954), Wellmana doslova nadchl a okamžitě začal usilovat o jeho zfilmování. Po látce tematizující krvelačné lynčovaní, léta choulostivý problém americké společnosti, však Hollywood ani jeho diváci netoužili, a většina studií tak od ní dávala ruce pryč. Až Darryl F. Zanuck nakonec Wellmanovi projekt odsouhlasil, nicméně jeho "ano" nebylo bez háčku – s vědomím nulového finančního výdělku Zanuck odmítl schválit nákladné natáčení v exteriérech a zároveň entuziasmus Fondy a Wellmana využil k jejich zavázání se jeho studiu Twentieth Century-Fox k dalším projektům. Zanuckovy obavy z finančního neúspěchu snímku se nakonec naplnily: Wellmanovo odsouzení lynče se v kinech setkalo s obdobným diváckým nezájmem jako v polovině třicátých let Langův první americký snímek Byl jsem lynčován. Kritika však Jízdu do Ox-Bow přijala vlídně a ta se neobešla ani bez povšimnutí americké Akademie, která ji nominovala na Oscara za nejlepší film. Diváckou oblibu si Jízda do Ox-Bow získala až s postupem času, nejprve v zahraničí a nakonec i doma po televizním uvedení, o čemž svědčila i o dvanáct let později vzniklá nová televizní verze v režii Gerda Oswalda. V roce 1998 byl Wellmanův snímek dokonce zařazen mezi "kulturně, historicky a esteticky významné filmy" americké National Film Registry. Wellmanův western, tematicky velice blízký jiné (a u nás známější) klasice s Henrym Fondou Dvanáct rozhněvaných mužů (1957), je dnes kvůli nepříliš dynamickým studiovým kulisám zajímavý zejména z hlediska hereckých výkonů. Henry Fonda v Jízdě do Ox-Bow ztvárnil nešťastně zamilovaného kovboje Gila Cartera, který se svým kamarádem Artem (Harry Morgan) přijíždí do jednoho nevadského městečka, v němž se právě rozšířila zvěst o brutální vraždě místního rančera zloději dobytka. Jelikož je zdejší šerif mimo město, jeho obyvatelé pod vedením majora Tetleyho (Frank Conroy), bývalého důstojníka Konfederace doufajícího ve znovunabytí dávné slávy, okamžitě zformují oddíl, který se údajné vrahy vydá hledat. Ze strachu, aby si je místní usedlíci náhodou s vraždou nespojili, se Gil s Artem vydávají na "hon" do Ox-Bow kaňonu s nimi, a to i přesto, že s praktikami lynče, který Tetley a jeho skupina plánují, nesouhlasí. Fondův Gil je podobně jako jeho porotce v Lumetově slavném soudním dramatu součástí menšiny bojující za pečlivé a spravedlivé zvážení celého případu. Zhruba v polovině filmu, kdy oddíl v Ox-Bow kaňonu narazí na podezřelou trojici honáků dobytka, však jeho postava mírně ustupuje do pozadí na úkor nevinných mužů v podání hollywoodského veterána Francise Forda (staršího bratra režiséra Johna Forda) a budoucích hvězd v začátcích své kariéry Dany Andrewse a Anthonyho Quinna. Ze zajímavé série vedlejších postav rovněž vyniká robustní Jane Darwell, která zde ztělesňuje naprostý opak svého prototypu bodrých hollywoodských matek (za všechny jmenujme její oscarovou roli Ma Joad z Fordových Hroznů hněvu). Jízda do Ox-Bow není klasický western s jeho archetypálními postavami a situacemi, jako spíše dobové drama s výrazným společensko-kritickým přesahem. Jeho síla netkví v úchvatných scenériích divokého Západu a více se tu mluví, než koná (byť finální lynč je vskutku mrazivý). Wellmanův snímek je spíše charakterovou studií sehranou výtečnými herci, jíž neubližují ani nutné, ale subtilně zakomponované ústupky Breenovu cenzurnímu úřadu v podobě majorovy závěrečné sebevraždy a příslibu potrestání všech ostatních aktérů lynče. Jak v rámci Wellmanovy, tak i Fondovy kariéry je Jízda do Ox-Bow zcela zásadní počin, který by rozhodně neměl uniknout vaší pozornosti.

Originální trailer filmu Jízda do Ox-Bow