Žánr hororu a jeho způsob budování napětí je z části založen na tom, že divák ví více než postavy, a to mu dává moc a pocit, že je chytřejší, a proto by nikdy neutíkal po schodech nahoru, jelikož dobře ví, že maskovaný zabiják tam dávno čeká! Byla to Záhada Blair Witch a její následovníci, kteří toto žánrové klišé „chytrého pozorovatele“ redefinovali, a divák se ocitl v pozici, kdy přestal mít náskok před postavami a byl nucen opustit svou pasivní božskou pozici a ztotožnit se s víceméně nesympatickými patrony a jejich pohledem skrze hledáček videokamery. Pro takto točené horory se objevily termíny „first–person horror“ a „found–footage“, někdy je tak označován přímo sub žánr, jelikož tyto filmy, jak sám termín napovídá, mají obsahovat šokující „znovu–objevený“ autentický materiál, který je pouštěn senzacechtivým divákům (reklamní kampaň Záhada Blair Witch zašla tak daleko, že film před uvedení propagovala na internetu jako zaručeně autentický materiál, dokonce byl k filmu natočen další fiktivní dokument, kde hovořili příbuzní údajně ztracených filmařů, a velká část tehdejšího publika díky precizní manipulaci opravu věřila, že sleduje autentické záběry). „Pseudo-dokumentární“ styl, roztřesená ruční kamera a zmatené komíhání rozostřeného obrazu se pozvolna staly novými klišé moderního hororu. Snadno rozpoznatelný vizuální styl je v hororovém žánru jako doma (v jiných žánrech se objevuje jen výjimečně) a pravidelně se točí snímky, které jej udržují naživu. Paranormal Activity způsobil senzaci, Monstrum z produkce J.J. Abramse ukázal, jak vypadají tyto ryze hororové postupy v kombinaci s CGI efekty monstr-filmu ve vysoko rozpočtovém snímku. Velice ironicky a sebereflexivně využil postupů „pseudo-doku“ i klasik zombie sub žánru George A. Romero ve filmu Diary of the Dead. Co nového ale přináší film Ďábel v těle? Ďábel v těle patří mezi filmy, které ospravedlňují použití zmíněného stylu v zájmu natáčení dokumentu, který se zvrtne v sérii děsuplných událostí, které otrlý kameraman nepřestává točit (tyto obdivuhodné postavy jsou obecně vybaveny neuvěřitelným odhodláním točit stůj co stůj). Najdou se i další podobné postupy jako statické záběry fotografií, záběry z televizního zpravodajství, archivní homevideo nebo postavy erudovaných odborníků hovořících přímo do kamery. Samotné téma fikčního dokumentu v tomto filmu samozřejmě není úplně nevinné (stejně jako u zmíněné Záhada Blair Witch). Mladá dívka Isabella Rossi (Fernanda Andrade) – ano, jsou tam italské kořeny – se rozhodne vypořádat s temnou minulostí své rodiny a navštíví matku vražedkyni (Suzan Crowley), která sprovodila ze světa pár církevních hodnostářů a byla umístěna do sanatoria pro duševně choré v Římě. Isabella se pokusí odkrýt taje exorcismu, který byl na její matce údajně prováděn. Dokumentarista Michael (Ionut Grama) hodlá její cestu za děsivou pravdou nafilmovat. Ďábel v těle využívá techniku lo-fi (low-fidelity) kamery, která teoreticky umožňuje míru zobrazovaného násilí natahovat do nových rozměrů díky tomu, že všechno působí tak „opravdově“. Objevuje se několik opravdu povedených záběrů a scén, které potěší každého milovníka gore. Bohužel čas mezi těmito záběry je vyplněn opravdu nezáživným tlacháním a poněkud nerealistickým herectvím. O pocitu bezprostřední účasti, kterou by mohl pseudo-dokumentární přístup zprostředkovat, nelze v tomto případě mluvit. Při sledování se neustále vtírá pocit lacinosti a nedodělanosti, která jde bohužel daleko za hranice uvěřitelnosti. Vycvičené ucho zaznamená u italských dialogů ryze italských postav americký akcent a více než snahu o autentičnost odhalíte snahu o snížení nákladů. Ďábel v těle bude rychle zapomenut, chybí mu humor, sebereflexe i originalita a co je u hororu horší, chybí mu i napětí. Dlouhé scény nudných dialogů bez pointy, které slouží jako vycpávka mezi „šokujícími“ scénami, naťuknutá zajímavá témata, bohužel končící ve slepých uličkách, a slabé herecké výkony dělají z tohoto snímku podprůměrnou podívanou, která je stravitelná jen díky své skromnější stopáži.

Český trailer filmu Ďábel v těle