Dominique Abel, Fiona Gordon a Bruno Romy, trojice herců, scenáristů a režisérů, zodpovědná za Vílu a dva straší filmy stejného ražení (Ledovec a Rumba), v doprovodných rozhovorech skloňuje ve všech pádech slovo klaunství a rozhodně nemluví do větru. Bezděky naplňujíce slova Miroslava Horníčka, který při jedné příležitosti definoval klauna jako komika schopného jednat v každé situaci, jako by ji zažíval poprvé, postavy Víly jednají a přemýšlejí jako desetileté děti. Bezelstně, nezáludně, navenek legračně a přitom velice vážně. Věřte, že sledovat jejich mlčenlivou klauniádu bez grimas je požitek. Dom (Abel) je noční recepční zanedbaného hotelu a Fiona (Gordon) je víla. Alespoň to o sobě prohlásí, když se objeví rozcuchaná a špinavá v recepci a nabídne Domovi splnění tří přání. Záhy se ukáže, že takřečená "víla" utekla z osmnáctipatrového blázince, který se nad Le Havrem tyčí jako maják (v reálném světě je tato falická budova sídlem místního magistrátu). Než je polapena a znovu hospitalizována, stačí Fiona splnit Domovi dvě přání (opatří mu skútr a příslib doživotní zásoby benzínu), zamilovat se do něj a dokonce s ním otěhotnět. Dom chce svou osudovou lásku za každou cenu vypátrat a dostat na svobodu. Je Fiona skutečná víla, nebo je jen pomatená? Těžko říct. Film se odehrává ve stylizovaném fikčním světě, o kterém nelze s jistotou říct ani to, zda je současný, natož z jeho vnitřních pravidel kategoricky vylučovat možnost fantaskních událostí. Je to svět, v němž je devět měsíců Fionina těhotenství zredukováno na několik vteřin (jednoduše se jí nafoukne břicho stejným způsobem jako se cimrmanovské princezně Zlatovlásce navrátí "ňadra dmoucí" - a dokonce se stejným zvukovým efektem). Svět, v němž vede hospodu prakticky slepý výčepní a korpulentní kapitánka ženského ragbyového týmu v ní zpívá v zabláceném dresu něžný šanson, se věru nedá jen tak spoutat přízemními otěžemi pravděpodobnosti. Autoři mluví o svém filmu jako o burlesce, recenzenti preferují slovo groteska, ale myslím, že oba termíny (i mnou použitá crazy komedie) jsou možná zavádějící. Všechny tyto komediální subžánry totiž evokují staccatově zběsilé tempo a právě v tom se od nich Víla liší. Vršení gagů připomíná pomalé navlékání korálků na nit a kamera si od většiny scén udržuje jakoby nezúčastněný odstup, jaký vídáme třeba u Akiho Kaurismäkiho. V pravém úhlu k pozadí děje (ať už je jím stěna místnosti nebo volný horizont) snímá v celcích a polocelcích převážně fyzické jednání málomluvných postav a trpělivě čeká, co se mezi nimi stane. Nejde o tvůrčí bezradnost, ale vědomé rozhodnutí pracovat s obligátními gagy kolem záměn, honiček a převleků netradičně a nově. Neuspěchané tempo je mnohokrát využito k dnes už vzácnému umění pracovat s running gagy nebo gagy s oddálenou pointou. Jeden příklad za všechny. Na začátku filmu se do Domova hotelu přichází ubytovat Angličan se psem a červenou taškou. Když po několikerém neporozumění konečně pochopí, že psi do hotelu nesmějí, s omluvným pokrčením ramen odejde a vzápětí se vrátí bez psa. Zatímco se zapisuje do knihy hostů, jeho červená taška se začne samovolně pohybovat a čenichat po místnosti. Většině komedií by tento gag stačil, ale ve Víle se zdánlivě epizodní postava Angličana ještě několikrát vrátí, jeho utajovaný pes zažije nejedno další příkoří a na první pohled příliš dlouhá úvodní situace se ještě několikrát vydatně zúročí. Lyrický styl Víly mi silně připomíná filmy dvou u nás málo známých klasiků francouzské komedie - duchovního otce a představitele postavy pana Hulota Jacquesa Tatiho a dodnes aktivního veterána Pierra Étaixe. Narozdíl od Tatiho belgický tým neakcentuje střet lidské přirozenosti s odosobněnou civilizací (zdejší alternativní Le Havre naopak působí jako mimořádně útulné místo k životu a postavy se v něm pohybují jako v dobře vyšlapaných botách) a nedělí postavy na kladné a záporné na základě toho, zda se přizpůsobují jejímu mechanizovanému řádu. Od Étaixe, který satirizoval životní styl středních vrstev, zase Belgičany vzdaluje jejich očividná sympatie k lidem z okraje společnosti. S oběma legendami ale mají tvůrci Víly společný talent pro matematicky přesný timing i zálibu nacházet humor v banálních situacích, které jiné komedie eliminují jako nedramatické. Jediná výhrada, kterou k Víle mám, padá na vrub několika míst, která jsou víc lyrická než komická. Pro účely předešlého filmu Rumba se Dominique Abel a Fiona Gordon naučili perfektně tančit (hráli manželský pár venkovských učitelů, kteří obrážejí amatérské taneční turnaje) a neodolali pokušení ozvláštnit nově nabytou dovedností i další film. Obě taneční čísla (jedno silně stylizované na dně oceánu, druhé realističtější na střeše hotelu) beztak pomalu plynoucí Vílu zpomalí až příliš a v obou případech trvá hezkých pár minut, než se film vzpamatuje a vrátí zpátky do groteskního módu. V každém případě Víla představuje poměrně vzácný úkaz filmu, který se může líbit stejně vyznavačům čisté zábavy i stálým návštěvníkům artkin.

Originální trailer filmu Víla