Ignorováno Akademií i českými distributory, proběhlo koncem loňského roku severoamerickými kiny vynikající komediální drama o tom, že život s rakovinou není žádná výhra. Snímek produkovaný studiem Summit Entertainment si podmanil většinu zámořských kritiků, diváků se však do sálů příliš nedostavilo. Celosvětové tržby se tak vyšplhaly na skromných 39 milionů dolarů, což není zrovna vysoké číslo, ale alespoň bohatě zapláclo nizoučký osmimilionový rozpočet. Hlavním hrdinou příběhu je sedmadvacetiletý sympaťák Adam, který jakoby z oka vypadl vší té "obyčejné" americké mládeži ze sitcomů jako Přátelé nebo Jak jsem poznal vaši matku. Bez závazků, má zábavně střeleného nejlepšího kámoše, zajímavou práci v rádiu, krásnou přítelkyni, nekouří, nepije a recykluje. Jeho největší problém momentálně je, že ta jeho pohledná holka mu už tři týdny nedala a odmítá orální sex. A taky ho občas bolí záda. Zatímco trable s netykavou přítelkyní mu pomáhá řešit kamarád a hláškař Kyle (dočkáme se perfektní analýzy slova "blowjob"), se zdravotními problémy se svěří do péče lékařů. A ti ho nepotěší, když jako příčinu jeho bolavých zad označí zhoubný nádor v páteři. Šance na uzdravení jsou 50/50 a Adamovi se začne hroutit jeho normální spokojený život. Smutné, ale pravda. Smutné, ale sranda. Utahovat si z vážných a tragických věcí a nesnižovat a nezesměšňovat přitom jejich význam, je chůze po tenkém ledě. Jedním ze zásadních faktorů, které vám pomohou najít hranici, kdy něco pouze vtipně zlehčujete, a kdy už se jedná o urážlivý výsměch, je nepochybně osobní zkušenost s tématem. Scenárista Will Reiser na vlastní kůži poznal, co je rakovina, chemoterapie a jak se žije s pocitem, že vám nezbývá mnoho času. Uzdravil se a kamarád Seth Rogen ho přesvědčil, aby o svém prožitku napsal. A tak spatřil světlo světa filmový scénář s názvem I'm With Cancer (během realizace přejmenovaný na 50/50). Toho se s citem pro věc chytl mladý režisér Jonathan Levine a vznikl sice předvídatelný, ale dokonale vyvážený mix komedie a dramatu, který vás přes téměř neustálý úsměv na tváři a nekorektní přisprostlé hlášky protáhne rakovinovým peklem a ve finále s vámi zamává více než většina ubulených čistokrevných dramat. Velkou tíhu na svých bedrech nesli herci, kteří se museli poprat s legračně-tragickými polohami svých postav a nezabřednout do dramatického ani komediálního přehrávání. Joseph Gordon-Levitt se pro role smutně koukajících obyčejných sympaťáků narodil a Adama v jeho zdravém období samozřejmě zvládá s naprostou přirozeností, jeho přerod v pobledlého plešatého a pohublého nebožáka s nejistým osudem, který se snaží zachovat chladnou hlavu, přičemž jej užírá vnitřní strach a zoufalství, pak zaslouží maximální pochvalu. Překvapí i Seth Rogen v roli Kylea, jenž je sice věrný hercově škatulce vždy veselého vyhuleného parťáka do nepohody, ale se zhoršujícím se stavem svého kámoše i jemu dělá stále větší problémy zachovávat nadhled. Pro oplácaného komika měla role zvláštní význam, neboť vlastně hrál sám sebe, když před sedmi lety pomáhal zvládat nepříjemné období příteli Reiserovi. Neztrácí se ani zbytek skvěle obsazeného ansámblu, ať už jde o milou, nejistou psycholožku v podání neodolatelně potrhlé Anny Kendrick, mrchu - přítelkyni, na které si s chutí zgustla Bryce Dallas Howard nebo svéhlavou starostlivou mátinku s tváří zkušené Anjelicy Huston. Zkrátka celý vesmír filmu je naplněn sice lehce klišovitými a šablonovitými, ale natolik dobře a vtipně napsanými a zahranými postavami, že i přes tragický nádech se během sledování prostě budete cítit fajn. Snímek totiž naplno využívá mustru současné standardní vtírávé "indie" produkce jako 500 dní se Summer nebo Kamarád taky rád, jen tentokrát díky námětu více tlačí na vážnou mističku vah. Hlavní hrdina je přátelský, zaopatřený single supersympaťák s problémem, vždy je ve vhodnou chvíli obklopený milující ujetou rodinou, neustále jej podporuje nejlepší všudypřítomný hláškující kámoš (který nemá vlastní "skutečný" život, neboli pokud neřeší hlavního hrdinu, tak pouze paří a souloží) a momentálně chodí s kráskou, která jej využívá a vlastně je to celkem svině. A hraje do toho sice vlezlá, ale kvalitní a netuctová hudba (např. Pearl Jam) a často se sedí na baru (plném modelek, i pokud se jedná o místní zaplivanej pajzl), kde se vedou zapálené vypointované debaty o orálním sexu a Hvězdných válkách. Divák si k tomu vrní, že kouká na postavy z masa a kostí, poklepává si do rytmu, směje se, nechává se dojímat, líbí se mu to a cítí se dobře. Přesně tak, jak si tvůrci přejí. Recept, jak se zalíbit cílovce, se nemění. A proč taky? Komu chutnalo jednou, tomu bude chutnat zase. A já si s chutí ještě přidám. V kině jsme sice šanci nedostali, ale 50/50 se beztak lépe hodí na příjemný večer v pohodlí domova. Vezměte partnera, otevřete si láhev vína a pojďte se pobavit na účet mladíka umírajícího na rakovinu. "No one wants to fuck me. I look like Voldemort."

Originální trailer filmu 50/50