Shodou okolností mají v našich kinech ve stejný den premiéru dva filmy, které vycházejí z divadelní předlohy. Další zajímavý fakt je i to, že oba natočili uznávaní a výborní filmaři, a od věci není ani zkonstatovat, že po formální stránce jsou diametrálně odlišné. Zatímco David Cronenberg v Nebezpečné metodě použil moderní filmařské prostředky, Roman Polanski v Bohovi masakru zůstal věrný svému stylu a natočil ryzí oldschool. Bůh masakru pochází z pera francouzské dramatičky Yasminy Reza a jeho zápletka je velmi jednoduchá - dvě děti vyřeší konflikt na školním hřišti klasickou bitkou, při níž jeden chlapec zraní toho druhého klackem. Rodiče obou dětí chtějí celý incident rozumně ukončit a dohodnout se na tom, jak to udělají. Sejdou se tedy v bytě napadeného chlapce a začnou konverzovat. Běžná komunikace postupem času nabírá na obrátkách a problém, kvůli němuž se všichni sešli, je najednou podružný a na povrch vyplouvají věci, o nichž by se před cizími lidmi mluvit nemělo. Jedinou změnou, kterou Polanski oproti původní hře udělal, je ta, že celý děj přesunul z Paříže do New Yorku, jinak vše zůstalo zachováno. Jak už jsem psal v prvním odstavci, patří kontroverzní režisér s polskými kořeny k filmařům ze staré školy a platí u něho známé rčení o starém psovi, kterého novým kouskům nenaučíme. Podle toho celý snímek vypadá. Bůh masakru je s mírnou nadsázkou řečeno regulérní záznam divadelní hry. Jen prkna a kulisy nahradil vybavený obývací pokoj. Režisér zastává v tomto případě "jen" roli vypravěče a do rozvíjejícího se příběhu nikterak nezasahuje, ani si nevypomáhá některými osvědčenými moderními postupy. Devadesát procent tíhy tak leží na bedrech všech čtyř herců, kteří po celou dobu neslezou z plátna. A sestava je to vskutku excelentní a pravděpodobnost, že bychom tuto čtveřici někdy viděli na vlastní oči ve skutečném divadle, je dost mizivá - a ani tam bychom si jí neužili tak, jak nám to umožňuje Polanski. John C. Reilly a Jodie Foster na straně jedné a Kate Winslet a Christoph Waltz na straně druhé předvádějí obdivuhodné a troufnu si říct, že fyzicky i psychicky dost náročné výkony. Je hodně znát, že všechno museli pečlivě nacvičit, tudíž přesně věděli, co a jak mají hrát a jak se kdy tvářit. Díky této precizní režisérské i herecké práci tak vidíme ty nejlepší možné výkony, jaké nám ústřední čtveřice může nabídnout. A jsou opravdu úžasné. John C. Reilly je záměrně malinko upozaděný, protože jeho charakter takový přesně je - ušlápnutý prostoduchý muž, který stojí ve stínu své mnohem chytřejší a úspěšnější ženy. Když ale dojde na lámání chleba, je v něm spousta smutku a nevyřčených trápení. Stejně tak Jodie Foster, která místy malinko přehrává (nemohu se ale zbavit dojmu, že to byl úmysl), je přesná a za její zdánlivě klidnou znalkyní umění se skrývá prostá hysterka, která chce spasit svět. Naprosto odlišná je Kate Winslet, jejíž postava je typickou představitelkou snobské společnosti, v níž se všichni snaží chovat přirozeně, navzájem si pochlebovat, ale pod tím vším je velká faleš a neupřímnost. Také ona ztvárnila roli bez jediné chybičky a naprosto uvěřitelně. Největším sympaťákem a zároveň tím nejvtipnějším charekterem bude pro mnohé bezpochyby arogantní a úžasně cynický právník v podání Christopha Waltze. Ze všech zúčastněných má právě on největší nadhled a je na něm celou dobu znát, že by v této místnosti nejraději nebyl, všechno zametl pod stůl a vyřešil pouhou domluvou. Navíc je pracovně vytížen, protože mu neustále někdo volá v těch nejnevhodnějších situacích, což je divácky zajímavé, vtipné a v daných momentech poměrně osvěžující. Nic moc víc o filmu napsat nejde. Režie se omezuje skutečně jen na detailní záběry obličejů herců, občasné prostřihy mezi nimi a velmi zřídka zpozorujete nějaký ten kamerový fígl. Rozhodně nečekejte žádné obrazové orgie nebo zběsilý střih a překotné tempo. Všechno je pozvolné, nikam se nespěchá a jde především o obsah a herecké podání. A po této stránce to funguje skoro dokonale. Dialogy jsou opravdu břitké a pohotové a za humornými promluvami se dá najít spousta vážných životních pravd, které jsou nadčasové a přetrvávají generace. Sledovat úchvatné slovní výměny mezi uvedenými herci je vskutku neopakovatelný zážitek a stojí za to. Polanski je natolik zkušený tvůrce, že ví, co divák vydrží, a film má nakonec velmi střídmou stopáž hodiny a čtvrt. Na délku si tedy nelze stěžovat a rozhodně se vám nestane, že byste se byť jen na okamžik nudili a častěji se koukali na hodinky. Jediným výrazným problémem tak zůstává zvláštní a vlastně nijaké ukončení rozvinutého příběhu. Někteří kolegové snímek přirovnávají k legendárnímu dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové?, které také vychází z divadelní předlohy. To je do značné míry pravda, a pokud jste ho viděli, dobře víte, že v závěru se stane něco, co všemu dodá úplně nový a vyzněním tragický rozměr, a na diváka tak jednoznačně zapůsobí. Něco takového Bůh masakru úplně postrádá. Skončí jakoby ve svých třech čtvrtinách a před úplnou proměnou postav, jež je tu jen lehce naznačena. Nikdo nic nevysvětluje, dialogy dále probíhají a najednou je konec. Toto možná projde na divadle, ale na plátně si pak můžete připadat trošku ochuzeni a možná malinko podvedeni. Přitom by stačily pouhé dvě minutky nebo jediná věta, která by to celé uzavřela. Tvůrci se tu ale spíše drželi teorie, že žádný závěr je lepší než ten špatný. Budiž.
Český trailer filmu Bůh masakru Přes mírné zklamání z posledních minut jde stále o perfektní ukázku brilantně zvládnutého filmařského řemesla. Ať už jde o skvostné herecké výkony nebo o nenápadnou a čistě staromódní režii, která se dnes v kinosálech už skoro nevidí. Není rozhodně náhoda, že takto čistě oldschoolově byl naposledy natočen politický thriller Muž ve stínu od... Polanskiho. A je dobře, že někdo takový má stále co nabídnout.