"Nechávám divákům prostor, aby si mé filmy domýšleli," prohlásil režisér Ernst Lubitsch, na jehož dílo si posvítíme v lednovém Stroji času. "Můžu za to, že se občas domýšlejí špatně?" Být, či nebýt, černá situační komedie z okupovaného Polska, patří k případům, kdy publikum četlo film jinak, než si režisér přál. V době mezi jeho natáčením a uvedením do kin Spojené státy vstoupily do druhé světové války a Hitlerovy spády byly v danou chvíli až příliš bolavé téma ke smíchu. Budiž režisérovi posmrtnou útěchou, že s odstupem let se někdejší propadák jeví jako pouhá oběť špatného načasování a jeden z jeho nejlepších filmů. Píše se srpen roku 1939 a poklidnou varšavskou ulicí se prochází Adolf Hitler. Nahlíží do výlohy lahůdkářství, vyhýbá se přímému očnímu kontaktu s Poláky, ale periferním viděním zaznamenává jejich udivené pohledy. Co tady proboha dělá? Přišel snad na nákup? Situaci korunuje nečekaná pointa, když k vůdci přistoupí malá holčička s památníkem. "Můžete se mi podepsat, pane Bronski?" Jak se ukáže, muž totiž není německý diktátor, ale herec z místního divadla a procházkou městem v nacistické uniformě, která měla lidem nahnat strach, se snažil přesvědčit režiséra, že se hodí pro ztvárnění führera v satirické hře Gestapo. Úvodní situace elegantně otevře obě témata filmu: Lubitsch satirizuje jednak nacismus, jednak specifika herecké mentality, mezi něž patří ješitnost a sebestřednost, ale také ochota hrát za každou cenu, bez ohledu na riziko. Právě tento rys přivede herce k práci v odboji. Filmem, jemuž dobová kritika neprávem zazlívala nemístné zlehčování vážných věcí, se také táhne jako červená nit myšlenka, že i představitelé nacistické diktatury jsou jen více či méně přesvědčivými herci a je na publiku, zda se dá ovlivnit jejich kreacemi, nebo včas odhalí jejich pravé úmysly a strhne jim masky. Když nespokojený režisér zazlívá Bronskému, že vůbec nevypadá jako Hitler, jen jako "obyčejný chlápek s knírkem", herec opáčí: "A co jiného je Hitler?" Divadelní Gestapo je záhy zakázáno gestapem skutečným a herecký ansámbl jako náhradní program narychlo opráší Hamleta. Titulní role se ujímá samolibý herec Josef Tura (Jack Benny), Ofélii hraje jeho manželka Maria Tura (Carole Lombard). A právě první fráze Hamletova monologu se stane spouštěčem všech následujících událostí. Kdykoli Tura zahřímá z jeviště "Být, či nebýt", z druhé řady se k jeho nelibosti tiše zvedne mladý důstojník Sobinski (Robert Stack) a se šeptanými omluvami na rtech opustí hlediště. Titulní slova jsou pro něj signálem, že má právě dost času na to, aby se během Turova monologu odebral do šatny jeho ženy, jíž se koří, a přesvědčil ji o své náklonnosti. Bude to tedy taškařice o milostném trojúhelníku? Ne tak docela. Zatímco se manželé Turovi hašteří o to, kdo je lepší herec, dějiny inscenují své vlastní drama a Hamletova řečnická otázka je aktuálnější než dřív. Vypukla druhá světová válka, Varšavu má pod palcem německý plukovník s neblahou přezdívkou Koncentrační tábor Erhardt (Sig Ruman) a Poláci zděšeně přihlížejí devastaci své metropole. Shodou náhod je to znovu fráze "Být, či nebýt", co bezděky odhalí, že jistý vážený polský občan, profesor Siletsky (Stanley Ridges), je ve skutečnosti kolaborant a chystá se plukovníku Erhardtovi předat seznam členů polského odboje. A protože se do této věci zapletou právě poručík Sobinski, manželé Turovi a jejich kolegové, stávají se jedinými, kdo může zabránit katastrofě. Konspirační plán, jak zneškodnit Siletského a zničit jeho seznam odbojářů, vyžaduje od herců přesvědčivé ztvárnění nacistů a pan Bronski (Tom Dugan) si v něm konečně střihne vytouženou roli Hitlera. Být, či nebýt patří vzhledem k prostředí a tématu k nejkurióznějším screwballovým komediím, jaké můžete vidět. Atypická je i pro Ernsta Lubitsche, jenž své příběhy obvykle držel poněkud stranou od reality a někdy je dokonce umísťoval do smyšlených zemí. Jestliže se kritická obec shoduje v tom, že Lubitsch byl nejsilnější ve zpracování lehkých až pokleslých látek, které povyšoval sofistikovaným vtipem (například opereta Veselá vdova), a méně úspěšný v komediálním zpracování vážných témat, Být, či nebýt tento názor přesvědčivě zpochybňuje. Jeho komedie je jako obvykle plná bláznivých situací, převleků, záměn osob a dvojsmyslných dialogů, tentokrát se nicméně odehrává v realistickém světě, její humor je černější než obvykle a slouží jako prostředek k velmi adresné satiře. Neobvyklý je i apelativní podtext příběhu, který jako jedno z největších nebezpečí totalitní ideologie odhaluje odevzdanou přizpůsobivost napadené strany. Stejně jako v o tři roky starší Ninočce, i v Být, či nebýt jsou terčem satiry především lidé, kteří se řídí imperativy politické ideologie více než vlastním rozumem a city. Typický je například running-gag, v němž se samotný plukovník Erhardt dopouští vtipů na Hitlerův účet, načež se zděsí své neposlušnosti a intuitivně ji odčiní hlasitým vyštěknutím "Heil Hitler!". Pro Lubitschův film je příznačné, že Erhardta a ostatní Němce ukazuje jako sice mocné, ale v zásadě hloupé a naivní loutky v rukou vyššího zla. Mechanizované soukolí, které bezhlavě plní příkazy z vyšších míst, aniž se na okamžik zamyslí nad jejich smyslem. Jako neméně hrozivá a o poznání méně předvídatelná forma zla se jeví profesor Siletsky. Tedy Polák, který se dobrovolně a vychytrale přizpůsobil novým podmínkám a nyní spolurozhoduje o životě a smrti svých spoluobčanů. Obsazení vaudevillového komika Jacka Bennyho (který se později proslavil rozhlasovými a televizními kabarety) vyvolalo nemalý údiv. Benny sice v průběhu 30. let natočil několik filmů, šlo ale vesměs o revuální pásma a v dobré polovině z nich představoval sám sebe. I jeho čerstvý úspěch na plátnech, adaptace divadelní frašky Charleyova teta, je přímo esenciální vaudeville - rámcový děj zastřešuje dvouhodinový prostor pro komická extempore na téma muž v ženském přestrojení. Josef Tura se také ukáže být mistrem převleků - v odbojářském plánu postupně zosobní plukovníka Erhardta, profesora Siletského a Hitlerova pobočníka (a přirozeně i dánského kralevice). Navzdory vší nadsázce jde ale o charakterní roli s určitým vývojem a vtělení do dalších představovaných osob musí být na rozdíl od starší komedie maximálně realistické. Lubitsch přesto podle vlastních slov nikdy ani neuvažoval o obsazení kohokoli jiného a na Jacka Bennyho pomýšlel už během práce na scénáři. Riskantní volba se mu vyplatila. Maria Tura byla připravena jako zamýšlený comeback pro Miriam Hopkins, s níž Ernst Lubitsch natočil jeden z kritikou nejoblíbenějších filmů Útěk z ráje a která toho času sešla divákům z očí i z mysli. Hopkins ovšem k vlastní škodě považovala za potupu hrát druhé housle vedle Jacka Bennyho, dožadovala se změn ve scénáři, které by udělaly z Marie hlavní a z Josefa vedlejší postavu. Lubitsch jejím požadavkům nevyhověl a roli ochotně převzala nekorunovaná královna screwballové komedie Carole Lombard. Premiéry filmu, o kterém nemohla tušit, že bude jejím posledním, se třiatřicetiletá herečka nedožila. 16. ledna tomu bude 70 let, kdy se v pohoří Table Rock v Nevadě zřítilo letadlo, na jehož palubě cestovala Lombard, její matka a dvacet dalších lidí. Nehodu nikdo nepřežil a z filmu byla promptně vystřižena Mariina replika "Co by se nám mohlo stát v letadle?".
Za zmínku stojí existence dvou remaků. Ve starším z nich, Být, či nebýt z roku 1983, hrají ústřední pár manželé Mel Brooks a Anne Bancroft. Humor filmu je přímočařejší a místy malinko vulgární, ale rozhodně jde o zábavnou podívanou a některé změny děje nebo sloučení několika postav v jednu překvapivě dobře fungují. O čtvrt století mladší a mnohem volnější remake Maan Gaye Mughall-E-Azam je dílem bollywoodských filmařů, kteří si z originálu vzali jen dějovou kostru se záměnami a děj přenesli z 2. světové války do moderních dějin Indie. Před několika lety se Lubitschův film dočkal také jevištní adaptace z pera Nicka Whitbyho. Od loňského března ji má v repertoáru i pražské Národní divadlo.