Po dvou a půl letech, kdy byla restaurovaná verze slavného snímku ze zákulisí baletní společnosti uvedena v sekci "Cannes Classics" na vlivném francouzském festivalu za průvodního slova Martina Scorseseho (jakožto velký obdivovatel díla Michaela Powella a předseda a zakladatel The Film Foundation se o jeho restaurování významně zasloužil), se díky Národnímu filmovému archivu, který ji zakoupil do české distribuce, konečně dostává k širšímu filmovému publiku u nás. Hrstka vyvolených restaurovanou kopii Červených střevíčků ovšem mohla spatřit již na loňském festivalu v Karlových Varech, kde ji v rámci minipřehlídky filmů Michaela Powella a Emerica Pressburgera divákům osobně představila Scorseseho střihačka a vdova po Powellovi Thelma Schoonmaker. Pokud jste tedy toto zásadní dílo světové kinematografie ještě neviděli, rozhodně si nenechte tuto příležitost ujít, až ho bude vaše oblíbené kino promítat. "Proč chcete tancovat? - Proč vy chcete žít?" Často citované repliky z Červených střevíčků mají hodně co říct k tématu nejznámějšího filmu režisérské dvojice Michael Powell - Emeric Pressburger. Hrdinčinu naprostou oddanost umění vedoucí k sebedestrukci vlastně vystihují zcela přesně. Obdobně jako jeptiška Clodagh z Černého narcisu, předchozího snímku Powella a Pressburgera (více o něm zde), je i talentovaná balerína Vicky Page, která více než slibně rozjela svou kariéru u vlivné společnosti ruského impresária Borise Lermontova, postavena před nesnadno řešitelné životní dilema. Neschopna sladit své touhy, nemůže se rozhodnout mezi láskou k milovanému člověku a oddaností svému povolání. Scénář k filmu volně vycházejícícho z pohádkového příběhu dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena napsal Emeric Pressburger na zakázku pro Alexandera Kordu již v roce 1937. Hlavní roli ve snímku o milostných strastech baleríny měla ztvárnit producentova pozdější manželka Merle Oberon, přičemž v baletních scénách za ni měla zaskočit profesionální tanečnice. K produkci nicméně nakonec nedošlo. Látka však Pressburgerovi stále ležela v hlavě, a proto se k ní po válce rozhodl ve spolupráci s Powellem vrátit. Za dvanáct tisíc liber scénář k Červeným střevíčkům od Kordy odkoupili a razantně jej přepracovali. Posun nastal zejména ve stěžejním zaměření na otázku oddanosti umění a práci uvnitř baletní společnosti. Jelikož baletní sekvence měly být oproti původní verzi zcela integrovány do příběhu, bylo již nevyhnutelné, aby hlavní roli ztvárnila profesionální balerína. Tehdy jednadvacetiletá Moira Shearer neměla coby nastupující hvězda Sadlers Wells Ballet s filmem žádné zkušenosti, ovšem Powella, pověstného schopností rozpoznat talent, svým vzezřením a hereckými vlohami natolik zaujala, že se rozhodl jí hlavní úlohu svěřit. Moira Shearer, která posléze ztvárnila hlavní roli v dalším snímku režisérské dvojice, adaptaci opery Jacquese Offenbacha Hoffmannovy povídky a rovněž si zahrála v Powellově kontroverzním Peeping Tomovi, se tak stala jednou z řady výrazných zrzek z filmů Powella a Pressburgera (dále jmenujme například herečky Deborah Kerr či Kathleen Byron). Společně s jejím, potažmo Vickyiným vzestupem u Lermontovy baletní společnosti sledujeme kariérní růst hudebního skladatele Juliana Crastera (Marius Goring), a to nejprve zcela nezávisle na sobě. Síla řady sekvencí snímku spočívá právě v paralelním rozvíjení hned několika osobních dramat. K první, byť letmé konfrontaci Vicky a Juliana ostatně dojde až v dobré polovině filmu. Přes prvotní nezájem se jejich vztah následně vyvíjí v ostré antipatie, aby pokračoval prudkým milostným vzplanutím a nakonec v duchu Andersenovy předlohy skončil zcela tragicky. Stejně jako nešťastná hrdinka z jeho pohádky, jejíž baletní ztvárnění Vicky proslaví, je i ona pohlcena kouzlem červených střevíčků, jež zde fungují jako metafora její spalující touhy tančit a které ji nakonec přivedou ke zkáze. V souvislosti s postavou charismatického Lermontova (nezapomenutelně ztvárněného Antonem Walbrookem) je často zmiňována inspirace slavným ruským baletním impresáriem Sergejem Ďagilevem a jeho společností Ballets Russes (mimochodem jeden z předních tanečníků jeho společnosti Léonide Massine ve filmu ztvárnil roli choreografa Ljubova). Powell s Pressburgerem ovšem několikrát uvedli, že postavu Lermontova modelovali i podle již zmiňovaného Alexandera Kordy. Tak jak tak, Walbrookův hrdina zcela ovládá plátno v každé scéně, v níž se objeví. Šarmantní, leč krutý a bezcitný strůjce osudu ústředních hrdinů. Kompaktní masterpiece však není pouze výsledkem úsilí tvůrčí dvojice Powell - Pressburger a přesvědčivých výkonů hereckých představitelů. Kromě choreografické práce Roberta Helpmanna, jenž ve snímku zároveň ztvárnil tanečníka Ivana Boleslawského, a výpravy Heina Heckrotha a Arthura Lawsona, kteří za svou práci byli odměněni Oscarem (stejně jako Brian Easdale za hudbu), byla pro úspěch snímku rovněž určující kamera technicolorového mága Jacka Cardiffa (pro zájemce o bližší poznání jeho práce nemůžu než doporučit dokument Kameraman: Život a dílo Jacka Cardiffa). Díky restaurované verzi si jeho technicolorové obrazy můžete nyní užít až do sytosti - obzvláště pak ty v brilantně nastříhané čtvrthodinové baletní sekvenci, která nadmíru inovativně odráží myšlenky tančící protagonistky.

Dnes je až s podivem, že nejúspěšnější film slavné režisérské dvojice byl producentem J. Arthurem Rankem považován za propadák. Ve snímku, jehož příprava spolkla více peněz, než se plánovalo (původních patnáct natáčecích týdnů se protáhlo na dvacet čtyři), Rank nespatřoval komerční potenciál, a ze strachu před další finanční ztrátou jej proto v Británii uvedl pouze v omezené distribuci. Díky téměř dvouročnímu nepřetržitému promítání v jednom newyorském kině se však jeho věhlas postupně rozšířil, až se nakonec v Americe stal na dlouhou dobu nejúspěšnějím britským filmem. Ne náhodou byl rovněž zásadní pro budoucí režijní dráhy tvůrců Nového Hollywoodu Martina Scorseseho, F. F. Coppoly či Briana De Palmy, kteří se k odkazu britské režisérské dvojice kontinuálně hlásí.