Hororový snímek Věc režiséra Johna Carpentera z roku 1982 patří k nejvýraznějším zástupcům svého žánru. Sešlo se v něm takřka úplně všechno - charismatičtí herci, perfektní atmosféra, solidní psychologie postav i velmi dobré triky, které obstojí i v dnešní době. Když bylo ohlášeno, že vzniká nová verze legendárního filmu, nejeden fanoušek se oprávněně začal bát, jak celý výsledek dopadne. Pro všechny z vás mám dobrou zprávu - není to vůbec tak špatné. Spekulovat o tom, zda je Věc: Počátek opravdu remakem nebo sequelem, případně jen další verzí románové předlohy, nemá moc cenu. Odpovědi bychom se stejně nedobrali, neboť je to asi od každého něco. Málokdo navíc ví o existenci snímku z roku 1951 The Thing From Another World, který taktéž vychází z knižního předobrazu. Každopádně příběh nové Věci časově předchází slavnějšímu filmu z roku 1982, zároveň v něm ale najdeme spousty citací i přímých odkazů na něj, takže to skutečně může být bráno také jako částečná pocta. Jak už asi ti, kteří vědí, o čem je řeč, pochopili, hrdiny Počátku jsou norští a američtí výzkumníci, kteří přijíždějí na antarktickou základnu, kde se objevilo cosi tajemného. Nikdo neví, co to je, ale brzy se ukáže, že je to extrémně nebezpečné a onen neznámý materiál dokonce dokáže s největší pravděpodobností kopírovat buňky jakéhokoli živočicha, a tím pádem získat jeho podobu. Všichni členové uzavřené skupiny jsou tak vystaveni paranoidnímu stavu, v němž absolutně netuší, komu ještě mohou věřit, a koho naopak by se raději měli zbavit. Do jejich čela se trošku proti své vůli postaví mladá paleontoložka Kate Lloydová, která si jako jedna z mála ještě dokázala uchovat jakž takž zdravý rozum. Jenže přesvědčit partu drsných chlapů o své pravdě a logice je takřka nemožné. Debutující režisér Matthijs van Heijningen Jr. příjemně překvapuje zejména v první polovině filmu. Daří se mu vytvářet poměrně hutnou atmosféru, k čemuž ale více než z poloviny napomáhá výborně zvolená lokace, která skutečně budí dojem naprosté opuštěnosti polárníků a v kombinaci s všudypřítomnou sněhovou pokrývkou originálu absolutně žádnou ostudu nedělá. Potom už do značné míry záleží na tom, jak moc máte Carpenterovo dílo v paměti. Jestliže si ho před projekcí připomenete, připravte se na to, že klasické lekačky na vás příliš fungovat nebudou, protože budete tak nějak tušit, kdy přijdou. Nelze ale zamlčet skutečnost, že tak jedna dvě jsou opravdu zdařilé. I nastavené tempo se udrží po celou dobu (mluvím stále o první půlce) a celé je to tak nějak svěží. Minuty ubíhají a vy zjišťujete, že se poměrně dobře bavíte. S přibývajícím časem se ale kupí dost problémů. Scénář není úplně nejlepší a postavy jsou špatně napsané a bohužel i obsazené. Ne, že by zvolení herci hráli špatně, ale zkrátka jim chybí charisma a hlavně představitelé norské části posádky jsou strašně zaměnitelní. V hlavě tak utkví vlastně jen titulní Mary Elizabeth Winstead, která v rámci možností vytěžuje z role maximum, a polohu "hrdinky z donucení" jí bez problému uvěříte. To, že ani trochu nedosahuje síly postavy Kurta Russella z originálu, je věc jiná, ale to asi ani nikdo příliš neočekával. Také doprovodná hudba není tak výrazná a v porovnání s "původní" prohrává na celé čáře. Ono ale porazit někoho takového, jako je Ennio Morricone, asi ani nejde. Logika se tu taky moc neřeší, což ale naštěstí zas tolik nevadí, i když asi ve dvou momentech je to do očí bijící. I tohle ale k hororům tak nějak patří. Co tu ale chybí určitě, je nějaká zapamatovatelná scéna. Když se v původním filmu podrobovali už značně nervózní polárníci krevní zkoušce, napětí by se dalo krájet a při jejím vyvrcholení to hrklo v nejednom divákovi. Van Heijningen Jr. se sympaticky snaží tento moment variovat (místo krve se však kontrolují zuby), ten ale postrádá jakékoli napětí nebo překvapení a pocit z něho za chvíli vyšumí. Efekty, kterých je tu na můj vkus až zbytečně moc (i když i to se dá říct o originálu), jsou obstojné, leč je na nich vidět příliš digitální původ a troufnu si tvrdit, že v původním filmu vypadaly věrohodněji. Přesto ale nejsou tolik rušivé, jen místy působí dost samoúčelně a až prvoplánově. Jakoby tvůrci místo atmosféry chtěli šokovat spíše po trikové stránce. Osobně mě ale nejvíce mrzel fakt, že v úplném závěru se rezignuje na všechno, co se vybudovalo, a z filmu se stane pouhý slasher, kdy se přeživší členové bez jakéhokoli vyššího smyslu nahánějí s "věcí." Chápu, že neznalému divákovi to nejspíše tolik vadit nebude, fanoušci předlohy by s tím ale mohli mít problém. Ti mohou na druhou stranu hledat nejrůznější odkazy na ni a bavit se některými takřka doslovnými citacemi. Vrcholem všeho je pak krásné provázání obou filmů při závěrečných titulcích.

Celkově vzato není Věc: Počátek tak špatný film, jakým se po svém ohlášení zdál. Svému předobrazu rozhodně ostudu nedělá a jeho zaryté fanoušky nemůže ani v nejmenším nijak zásadně urazit. A to je vlastně konec konců pochvala, ne?