Pojem moneyball, který dal celému filmu název, pochází od člověka jménem Billy James a jde poměrně o svéráznou baseballovou teorii. Ve zkratce se dá vysvětlit tak, že jste-li majitelem klubu, tak se vykašlete na skauty, sednete si k počítači a nové hráče si vyberete na základě statistik a analýz. A je vám v podstatě jedno, že ti jsou už třeba staří nebo za výkonnostním zenitem. Touto teorií se v roce 2002 inspiroval manažer týmu Oakland Athletics Billy Bean, jehož hráčskou kariéru zabila vysoká očekávání, jež nedokázal naplnit. Jelikož jeho největší hvězdy byly rozprodány, najal si vysoce inteligentního ekonoma Petera Brandta a společně se pokoušeli uvést v praxi opovrhovanou a značně kontroverzní myšlenku, která vůbec nebere v úvahu hráče jako takové, ale pouze jejich jednotlivé schopnosti. Logicky se tak oba ocitají v nemilosti a se svými metodami tvrdě narážejí hlavně u hlavního kouče Oaklandu Arta Howea. Nenechte se zmást tím, že Moneyball je prezentován jako sportovní drama. Ono slůvko sportovní je v tomto případě v hodně velkých uvozovkách. Scénář k filmu totiž napsali dva z nejlepších hollywoodských "pisálků" současnosti - Steven Zaillian (Schindlerův seznam, Gangy New Yorku) a Aaron Sorkin (The Social Network) - oba držitelé Oscara. A na výsledku je to hodně znát. Právě posledně jmenovaný Fincherův snímek se vám bude po celou stopáž vkrádat na mysl. I Moneyball je do posledního detailu přesně a precizně scenáristicky promyšlený, a i když je z drtivé většiny tvořen dialogy, skoro vůbec nenudí. Všechny promluvy mají náboj a šťávu, postavy si fantasticky nahrávají a v tu pravou chvíli dokáží náladu odlehčit jemně ironickou nebo vtipnou poznámkou. Právě z toho důvodu se nejedná o sportovní drama v klasickém smyslu slova. Zatímco v takovém Rockym, Fighterovi nebo starším Vítězství sledujeme "jen" cestu outsiderů k ohromnému úspěchu, tady se útočí na něco víc. Perfektně napsané charaktery už do jisté míry svých cílů dosáhly, chtějí ale způsobit revoluci v populárním sportu, který je v USA takřka náboženstvím. Snímek se tak dá interpretovat na vícero rovinách a na všech z nich funguje skoro bezchybně. K tomu největší měrou přispívají i zvolení herci. Brad Pitt je v titulní roli dost civilní a odvádí zcela přesný výkon, který má daleko k nějakým hvězdným kreacím. Ostatně i to, že film sám produkoval, svědčí o tom, že o celebritní status mu zas tak moc nejde a v myslích fanoušků chce být něčím víc než pouhou hollywoodskou star. Věříte mu každou vteřinu, každé slovo a každé jeho gesto. Minimálně oscarová nominace ho asi nemine. Pro mnohé překvapením bude zřejmě Jonah Hill, dosud známý spíše z hrubozrnějších komedií. Ekonomického experta Petera Brandta ztvárnil naprosto bezchybně a pokud byste ho neznali, neuvěřili byste, v jakých filmech se předtím objevil. A na nich Moneyball stojí a s nimi i padá, protože v podstatě neslezou z plátna. Kooperace a ona pověstná chemie mezi nimi skutečně funguje úplně bez problémů a divák se tak může bavit jejich slovními přestřelkami. Uvěřitelnost charakteru je s podivem zejména právě u Hilla, jehož fyzické proporce nepatří k nejdokonalejším, proto by se jeho obsazení mohlo jevit jako hodně riskantní. Přesto ale v průběhu celého filmu nemáte jediný důvod díky jeho zvláštnímu charismatu nevěřit všem hráčům v týmu, že si získal jejich respekt a nebaví se na jeho účet. Ohledně jeho postavy nepadne jeden jediný vtip, což je jen a jen dobře. I on by možná zasloužil nějakou tu nominaci na zlatého plešouna. Philip Seymour Hoffman už má podstatně méně prostoru, jeho výkon už logicky není až tak zajímavý (neznamená to ale, že je špatný, to on snad ani neumí). A o ostatních představitelích už nemá de facto cenu mluvit. Ono vůbec se tady bude hrát asi o nejrůznější ocenění. Jelikož události, které sledujeme, se odehrály před pouhými deseti lety, pomohl si režisér Bennett Miller šalamounským řešením. Drtivá většina zápasů, jejichž jsme svědky, jsou archivními televizními záznamy a "původního" materiálu je jen velmi málo. Tudíž má čas na vytvoření atmosféry a vztahů mezi postavami, na jejichž vývoj se může plně soustředit. A tuto možnost využívá na úplné maximum. Jelikož je baseball pro něho pouze záminkou k rozmáchlému vyprávění o malicherných (v rámci celospolečenském) snahách jednotlivců, nemusíte k plnému pochopení tomuto sportovnímu odvětví nějak extra rozumět. Jde tu o něj až ve druhé řadě, a to by mohlo být pro evropského diváka stravitelnější. Film samotný na první pohled není nějak zvlášť strhující a celou dobu plyne v pomalejším a klidnějším tempu, má však značný vnitřní náboj. Přirovnal bych to k člověku, který je v euforii, ale není schopen se navenek radovat a raději vše drží v sobě. Přesně takový pocit jsem při sledování měl. Pozitivním faktem také je, že život tomuto příběhu nenapsal typicky přepálený ultrašťastný konec a tvůrci vše prodali bez jeho nadstavování. Závěr je tak příjemně a lidsky melancholický a k typicky hollywoodské sladkobolnosti má hodně daleko. Zásadnější vadou na kráse tak zůstává přes veškerou tvůrčí snahu smrtící stopáž (skoro dvě a čtvrt hodiny), jež zapříčiňuje extrémně pomalý rozjezd a poměrně dlouho trvá, než se do děje tzv. dostanete. Také rovina s manažerovou dcerou, díky níž najde muž správné směřování své životní cesty, může na někoho působit rušivě a lehce prvoplánově. Ani extrémní množství dialogů nemusí být každému po chuti, ale to už se filmu moc vytýkat nedá, tady jde spíš o osobní očekávání.

Moneyball se zřejmě zařadí k velkým oscarovým kandidátům a do velké míry si to zaslouží. Příběh člověka, který se snaží změnit něco, co celoživotně miluje, může ostatním dodat sílu k něčemu, na co už se dlouho chystají a pořád to odkládají. Je to důkaz toho, že když se o něco snažíte, měli byste za tím jít a ono to nejspíš bude fungovat. Byť ne úplně tak, jak by si člověk přál.