Paříži, miluji Tě
Město lásky, Mekka umělců, lidská zoo mezi Eiffelovkou a Montmartrem. Do bulvárů a zastrčených uliček se vydala osmnáctka známých režisérů, aby přispěla svým střípkem do multikulturní mozaiky filmových povídek. Snoubí přitom půvabné turistické pohlednice s hravými příběhy a nevšedními pointami. Filmová Paříž je magicky snová, hravá, postihuje nejhutnější a nejprchavější esence lásky a jejích nespočet podob, sladkou i trpkou, veselou i smutnou, partnerskou i rodičovskou, lásku k lidem, městu a životu. Paříž se představuje jako město letmých setkání, místo, kde se z epizodické náhody stává poetická, kde se z kolemjdoucích stávají přátelé či milenci na jednu noc. Režijní bohové nás zavádějí mezi pestrobarevnou směsku lidí, z nichž každý odněkud přišel a všichni mají nějaký přízvuk, který rezonuje v každé části jinak. Poznáte bohaté a chudé, elitu a imigranty. Možná se vám nezalíbí každé zákoutí, ale pokud si tuto mondénní dámu pustíte k tělu, zjistíte, že se k ní musíte vracet, znovu a znovu. Možná pro úsměvy Natalie Portman v kouzelné povídce Toma Tykwera o proměnách neobyčejné lásky, možná pro bezelstné klauny pod věží, snad pro rozkošnou hřbitovní hádku anglických milenců u hrobu Oscara Wildea nebo pro hororovou story v hlavní roli s Elijahem 'Frodo' Woodem. Kdykoliv jsem ve městě nad Seinou, některý z těch příběhů se mi kouzelně připomene a já vymýšlím další příběhy s neznámými tvářemi, které potkávám. Pařížská mozaika vás dostane na lopatky a zbraně vám vyrazí z ruky při prvním pokusu o cynické pousmání. Zapomeňte na Moulin Rouge, zamávejte okaté Amélii a vydejte se do Země Nezemě, kde Paříž je oním hemingwayovským městem pohyblivého svátku...
Patron: Natálie Bergerová
Před soumrakem
Slyšel jsem kdysi jeden příběh. O době, kdy Paříž okupovali Němci a museli se dát na ústup. Podminovali Notre Dame a chtěli ho vyhodit do vzduchu, ale museli nechat na místě jednoho vojáka, který zmáčkne spínač. Jenže ten voják to nedokázal udělat. Jen tam tak seděl a zíral, jak je Notre Dame nádherný. Když pak dorazili spojenci, našli všude kolem výbušniny a nezmáčknutý spínač... A totéž našli u Sacré-Coeur, Eiffelovy věže a na několika dalších místech. (Pozn.: Historka je převzata z filmu.) Jestli je to pravda? Těžko říct, ale ten příběh je tak dobrý, že stojí za to ho vyprávět dále, protože to pravda být přece musí... Když jsem Před soumrakem viděl poprvé, bylo mi třiadvacet a dostal mě tím, co bylo mezi řádky. Tím, co zůstávalo neustále nevyřčeno, ale přitom to po celou dobu doslova řvalo do očí. Když jsem jej viděl naposledy, bylo mi třicet a dostal mě už také i tím, co řečeno bylo. Životními osudy, názory, vzpomínkami a zpověďmi svlečenými do naha. A proto tento strhující dialogový tenis ranku Djokovič vs. Nadal, u kterého se devadesát minut mluví o velkých věcech, ale nejvíce je stejně řečeno během dvakrát jedné minuty, kdy neříká nikdo nic, miluji stále víc a víc.
Patron: Miroslav Böhm
Ratatouille
Když máte zrovna hlad, v lednici je prázdno a zasteskne se vám po lahodné chuti toho nejlepšího jídla, v Ratatouille vám ho naservírují na zlatém podnose ještě s dezertem. Procházka po pařížských kanálech s krysákem Remym má tu výhodu, že není jen 2D, ale do hry zapojuje i divákův čich a chuť. Není divu, že když jsem si uteknuvší z poslední hodiny ve škole film vychutnával s prázdným žaludkem, zastesklo se mi i po obludných "blivanicích" našich školních kuchařek. Chutný pokrm "úžasňáka" Brada Birda a Jana Pinkavy má však tu sílu ho naplno prodat i v těch nejluxusnějších lokacích Paříže, že máte chuť se z toho zavšiveného sálu zvednout a nevydat se krokem do nejbližšího KFC, ale jako gastronomický kritik Anton Ego si vychutnat Remyho navoněný zeleninový pokrm, který pohladí smysly. Pozvánka do Francie i přes všechny ty gurmánské šneky a lanýže nebyla vyobrazena nikdy přívětivěji než právě v Rat-a-too-ee. S chutí bych si i nějakého toho měkkýše dal.
Patron: Martin Bubrín
Amélie z Montmartru
Píše se rok 2003. Dva přiopilí mladíci s batohy nacpanými narychlo koupenými konzervami stopují na výpadovce ze Sedlčan směrem na západ. Cíl je jasný - Francie, pokud možno Paříž, nejlépe Montmartre. Proč? Protože tam je tak krásně. Na Montmartru svítí sluníčko, ulice lemují útulné kavárny a sexshopy, na vydlážděných chodnících narazíte kromě obchůdků s čerstvými potravinami jen na umělce či roztomilé podivíny. Všichni mluví tím úžasným jazykem, popíjejí víno a koňak a je jim fajn. A pokud jim není fajn, nějaká dobrá krásná duše jim pomůže ke štěstí. A ti dva naivní troubové se nad flaškou levného kyselého patoku rozhodli, že tam je to pravé místo k životu. Jenže začalo pršet, promočení troubové vzdali stopování a schovali se v hospodě. Výlet se odložil na další den, pak na další a další, až vystřízlivěli, našli si práci, založili rodiny a svázali se hypotékami. Z výhledu na bílé věže Sacré-Coeur se stal jeden z řady rychlokvašených nesplněných snů. Amélie z Montmartru můj život tedy ovlivnila méně, než mohla, přesto jí vděčím za mnohé. Kvůli ní jsem atmosféru slavného pahorku nakonec ochutnal, ačkoliv jen na několik dní, ale především mi otevřela dveře do úžasné hudební říše skladatele a multiinstrumentalisty Yanna Tiersena.
Patron: Zbyněk Kubín
Poslední tango v Paříži
Psal se rok 1990, mně bylo patnáct let, pálil jsem za Katkou Šamsovou, a když mě pozvala k sobě domů, abych jí pomohl s matematikou, bral jsem to jako jasnou výzvu k tomu, že bychom si spolu mohli užít. Vezmu nějaký film, aby nás naladil na správnou notu, řekl jsem si. A tak jsem koupil videokazetu s Posledním tangem v Paříži. Protože mělo pověst erotického filmu a navíc všichni mluvili o té máslové scéně. Matice jsme tehdy moc nedali. Ale lásce taky ne. Místo abych využil erotického dusna, užasle jsem se díval na tu fantastickou psychologickou studii lidské osamělosti, bolesti a prázdnoty. Nevadil mi rychlodabing, kdy Marii Schneider příšerně dabovala Jana Paulová. Nevnímal jsem povzdechy Káti Šamsové, že ji ten film nebaví a že by dělala něco jiného. Užíval jsem si skvělého Marlona Branda a Bernarda Bertolucciho jsem postavil na piedestal režijního boha. Milostné tango s Káťou jsem sice tehdy definitivně prokaučoval, ale zase jsem objevil film, který dodnes patří do mé filmové "top fajf".
Patron: David Laňka
Stará dáma a holubi
Nikdy jsem ve francouzské metropoli nebyl, ale věřím, že Paříže jsou ve skutečnosti dvě. Tu vnější a učesanější, s Vítězným obloukem a Louvrem, ukazují domorodci turistům a filmařům. Sami ale žijí v útrobách vnitřní Paříže, rodišti surrealismu a absurdního divadla. Sylvain Chomet ve své prvotině nejprve znectí turistické vnímání města postavami otylých Američanů s fotoaparáty, načež se zaměří na to, co se jim kvůli fetišistickému zaujetí Eiffelovkou nevešlo do hledáčku. Animovaný příběh pomatené stařenky, která krmí holuby v parku nejvybranějšími lahůdkami, a vyhládlého strážníka, jenž se od ní v přestrojení za holuba nechá královsky hostit, trvá pouhých dvaadvacet minut, a stojí proto ve stínu celovečerního The Triplets Of Belleville. Nabízí ale plné hrsti černého humoru a hororový zvrat, na který do smrti nezapomenu.
Patron: Leoš Medřický
Moulin Rouge
Pestrobarevné kulisy, blýskavé kostýmy, rudé rtěnky, těžké červené závěsy, diamanty, skvělá hudba a okázalé choreografie v luxusním nevěstinci ozdobeným neonovým větrným mlýnem pod kresleným pařížským nebem, na kterém se houpe stříbrný zpívající měsíc. Co víc si může mé muzikálové srdce přát? Ten největší kýč, jaký si jen dovedu představit, mě dostal po několika minutách tak, jak se to povede málokomu, a černovlasý Christian si moje srdce získal okamžitě svým nádherným zpěvem i naivní romantikou. Chtěla jsem se od první minuty stát jeho múzou Satine, jeho osudovou láskou, které by zamilovaně zpíval Your Song a udělal všechno pro to, abych o něj třeba jen zavadila pohledem. Chtěla bych si s ním zazpívat duet Come What May na střeše s výhledem na přenádhernou Paříž, která se zářící Eifellovkou v pozadí nedokáže říct "ne" žádnému zamilovanému páru, ale která dokáže být občas i pěkně krutá. Nebo si zahrát ve spektakulárním špektáklu aneb pestrobarevném muzikálu o zlém mahárádžovi a krásné kurtizáně a vzpomínat na to, že to největší, co se kdy může člověk naučit, je milovat a být milován. A protože se žádný z těchto snů splnit bohužel nedá, je tady alespoň báječný Luhrmanův film, který mě pokaždé alespoň na dvě hodiny dokáže do mého romantického snění přenést.
Patron: Kateřina Samková
48 hodin v Paříži
Každá filmová návštěva magického města nad Seinou nemusí automaticky znamenat romantiku. Zejména když vás zve klasik temných příběhů Roman Polanski. Hlavní hrdina tu totiž osudovou lásku nenachází, ale prakticky hned po příjezdu ztrácí. Jiný by možná nad zmizením manželky jásal, ale Harrison Ford, resp. jeho postava, kardiolog Richard Walker, chce svou choť za každou cenu zpátky. Bude přitom muset projít peklem, resp. odvrácenou stranou francouzské metropole plnou fatálních nástrah, kterou ho provádí patřičně přitažlivá Emmanuelle Seigner. Polanského dusně atmosférický, leckdy nedoceňovaný thriller patří jednoznačně k vrcholům žánru. Škoda jen toho neslaného nemastného českého názvu. Originální Frantic - zoufalý, šílený, zběsilý - vystihuje psychiku ústřední postavy i film podstatně lépe.
Patron: Eduard Spáčil
Který film odehrávající se v Paříži znamená nejvíce pro vás? A proč?