V posledních letech se stalo zvykem vítat každý jeho nový film unaveným konstatováním, že není hloupý, je i vtipný, ale pouze recykluje motivy těch dřívějších. Podíváte-li se na tvorbu Woodyho Allena bez tohoto předsudku, zjistíte, že minimálně v jednom ohledu se nikdy nepřestala vyvíjet - v hloubce a rozmanitosti ženských postav. Všechny říkají: Miluji tě "Nenávidím tě od chvíle, kdy jsem se tě poprvé zmocnil!" Hned první věta Woodyho Allena, která kdy zazněla z filmového plátna, byla adresována ženě. Vykřikl ji šílený psychiatr Fassbender v bláznivé komedii Co je nového, kočičko?. Scénář tohoto kusu původně vznikal na objednávku boha bezstarostného šovinismu Warrena Beattyho a obsah filmu tomu odpovídá. Po boku Petera O'Toolea a Petera Sellerse defilovaly ženské hvězdy srovnatelné popularity (Ursula Andress, Romy Schneider, Capucine a Paula Prentiss), jejich úkolem ale nebylo nic jiného než být krásné a střídavě odmítavé nebo svolné vůči sexuálním návrhům mužských protějšků. Woody hraje menší roli mladíka, který pomáhá striptérkám do šatů za dvacet franků týdně, protože "platit jim víc si nemůže dovolit", a obézní paní Fassbenderová zůstala jedinou ženou ve filmu, která se nemusela obávat žádného harašení. Zábava k popukání, ovšem vykoupená neskrývaným sexismem. Zlodějíček Virgil Starkwell ze Seber prachy a zmiz zase glosuje své seznámení s krásnou Louise těmito slovy: "Po patnácti minutách jsem si ji chtěl vzít. Po půlhodině jsem definitivně zavrhl nápad ukrást jí kabelku." Podobné bonmoty zůstávají jediným užitkem z postavy Louise a její představitelka Janet Margolin nemá dohromady co hrát. Nancy v satiře Banáni (představované Allenovou tehdejší ženou Louise Lasser) už je dopřána větší osobitost, ale její prostor v příběhu je stále marginální. K nejpamátnějším momentům z filmu Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) patří scéna, v níž Woodyho pronásleduje obří agresivní ňadro, které je později úspěšně odchyceno do stejně gigantické podprsenky... Všechny jmenované komedie jsou k zbláznění vtipné, ale troufám si tvrdit, že mezi ženami Woodymu mnoho fanynek nezískaly. Až na jednu, která se tehdy jmenovala Diane Hall, měla ambice stát se zpěvačkou, viděla komika v televizi a připadal jí "strašně roztomilý"... Zahraj to znovu, Diane "V televizních skečích a prvních scénářích jsem psal všechno pro muže," připouští režisér. "Pak jsem ale potkal Diane Keaton, která hrála v mé hře Zahraj to znovu, Same!, začali jsme spolu žít a navzájem se ovlivňovat. Díky ní jsem věnoval ženským postavám větší pozornost." Partnerský vztah na přelomu 60. a 70. let dvojici sice vydržel necelý rok, ale jako herečka a režisér prošli ruku v ruce celou následující dekádou. Kreativně vyprávěná Annie Hallová, volně inspirovaná jejich soukromým příběhem, vynesla oběma Oscara (Woodymu dokonce dva - za scénář a režii) a posunula jejich kariéry novým směrem. Popularita filmu je tak značná, že neprávem trochu zastiňuje Dianiny kreace v předchozích i následujících Allenových filmech. Mozek naivní básnířky Luny ve sci-fi parodii Spáč je sice zprvu vymytý totalitním režimem budoucnosti, později se ale naplní ideály futuristického odboje a Woodyho hrdina poprvé čelí partnerce, kterou nečiní nedostupnou pouze její krása, ale také individuální životní cíle. Aby si zasloužil její přízeň, musí jinak zbabělý Miles vypracovat plán na zneškodnění vůdce dystopické Ameriky 22. století. Stejný koncept, přesazený do reálií carského Ruska, si dvojice zopakovala v parodii Láska a smrt, odkazující na ruskou literární i filmovou klasiku. Odboj se tentokrát hotoví spáchat atentát na Napoleona a hrdinova vyvolená ráda filosofuje o podstatě bytí. Sice stále ještě nešlo o vícevrstevnaté postavy z jeho pozdějších kusů, ale přinejmenším se Woody s Diane podělil rovným dílem o své typické bonmoty a stejně naložil i s rozmanitými neurózami, frustracemi a existenciálními pochybnostmi, které dříve sužovaly výhradně jeho mužské postavy. Ve filmech Manhattan a Interiéry už je dokonce více pamětihodných ženských postav pohromadě a tvůrce, všeobecně vnímaný jako komik, se k nelibosti části publika stále více přiklání k vážným látkám. Mia a její sestry Britská herečka Mia Farrow během 70. let zcela nevystoupila ze stínu titulní role v hororu Rosemary má děťátko a osobní i profesní partnerství s Woodym Allenem ji potkalo právě včas, aby si ji dějiny nezačaly pamatovat jen jako bývalou manželku Franka Sinatry a Andrého Previna. Subtilní a éterická žena s olivovou pletí sice nikdy nedisponovala komediálním nadáním Diane Keaton, ale o to lépe se jí vedlo v dramatech. Právě na ně komik nečekaně přesedlal, a jeho filmy se najednou jen hemžily rozbolavělými hrdinkami jako od Ibsena, Bergmana či Strindberga. Jestliže v centru starších filmů figurovali muži s cílem dostat ženu do postele nebo v krajním případě pod čepec, ty novější se stále častěji zabývaly situací žen, které v posteli osaměly a jejich čepec vyšel z módy. Purpurová růže z Káhiry představuje další předěl. Melancholická romance o mladé ženě, která uniká před smutkem všednosti a domácím násilím do kina a prožije románek s hercem, který vystoupí z plátna, je vůbec prvním Allenovým příběhem sledovaným perspektivou ženy. V románově strukturovaném melodramatu Hana a její sestry Woody utkal komplikovanou pavučinu vztahů přátel, příbuzných a bývalých či současných partnerů. Mia Farrow, Barbara Hershey a Dianne Wiest hrají sestry, z nichž každá čelí citovým nebo profesním potížím a každá je také musí sama vyřešit. Mužské postavy jsou tentokrát pasivnější a slabošské. A ženy hrají prim i v dalších filmech jako Alice nebo Jiná žena a kromě všudypřítomné režisérovy partnerky nabízejí příležitosti i dalším, často přehlíženým herečkám. Kupříkladu Dianne Wiest se během let 1985 až 1994 objevila v pěti Woodyho filmech a dva z nich (Hana a její sestry a Výstřely na Broadwayi) jí vynesly Oscara. Shodou okolností hraje v obou herečky, jejich osud i nátura se ale diametrálně liší. Neurotická Holly, jež si v prvním filmu odmítá připustit, že si nezvolila vhodnou profesi, zřejmě nikdy nedosáhne slávy ani sebevědomí divadelní hvězdy Helen Sinclair z Výstřelů. V roli neprovdatelné tetičky Bey z Allenovy autobiografické mozaiky Zlaté časy rádia se Dianne potkala i s další režisérovou favoritkou, komičkou Julií Kavner. Ženě, která v originálním znění seriálu Simpsonovi propůjčila hlas Marge, Woody rád přisuzoval přímočaře komediální role mateřských typů. K nejpamětihodnějším patří paní Hollanderová z komedie Nepij tu vodu, americká turistka uvíznuvší s dcerou a manželem v budově americké ambasády v nejmenovaném totalitním státě, a samotná Woodyho matka právě ve Zlatých časech rádia. Soon-Yi: Hra osudu Jedna událost ale pověst autora, na něhož ženy nedají dopustit, přechodně poskvrnila - jeho bouřlivý rozchod s Miou Farrow. V roce 1992 herečka objevila kompromitující fotky, které usvědčovaly Woodyho z poměru s její adoptivní dcerou Soon-Yi. Soudní a mediální teror, který Mia rozpoutala, značně zkreslil fakta, a řada lidí má dodnes za to, že "Woody Allen svedl svou dceru". Soon-Yi Previn se později za režiséra provdala a žije s ním bezmála dvacet let. Do omrzení může v rozhovorech připomínat, že v době skandálu byla plnoletá, že Woody a Mia se nikdy nevzali a nežili s dětmi ve společné domácnosti a že za svého (adoptivního) otce vždy považovala hudebního skladatele Andrého Previna. Lidé věří, čemu věřit chtějí. Když se režisér loni veřejně zastal Romana Polanského, který je přes třicet let pronásledován za podobně ožehavou aféru, v tisku se i po tolika letech vyrojily reakce typu "Woody Allen? Ten by měl sedět taky!" Obsadit Farrow do hlavní role v Tajemné vraždě na Manhattanu po těchto událostech nepřicházelo v úvahu. V roli znuděné manželky nakladatele Carol, která podezřívá souseda z vraždy a podněcuje letargického manžela ke společnému pátrání, ochotně zaskočila stará dobrá Diane Keaton. Vzhledem k tomu, že detektivní zápletka vyklíčila z nepoužitého dějového motivu Annie Hallové, Diane se v roli cítila jako v dobře vyšlapaných botách a film je možné sledovat jako fantazii na téma "kdyby se Annie a Alvy nerozešli". Třebaže většina diváků se shoduje v názoru, že 80. léta byla Woodyho vrcholným obdobím a od jisté doby už nenabízí více než variace na tyto lepší časy, osobně to vidím jinak. Do filmů s Miou Farrow se začal postupně vkrádat určitý stereotyp, vyplývající právě z potřeby ji hlava nehlava obsadit do každého z nich. Ať už šlo o černobílou poctu německému expresionismu (Stíny a mlha), teatrální variaci na Čechova (Září) nebo vztahový horor (Manželé a manželky), výrazové prostředky herečky zůstaly omezené a typ, který ve filmech představovala, únavně neměnný. Jakoby Allenovi po rozchodu spadly okovy, jeho filmy posledních dvaceti let jsou rozmanitější než dříve a to velmi úzce souvisí s jejich hrdinkami. Woody obsazuje stále širší škálu hereček a jejich rozdílné nátury dělají z každého snímku osobitý solitér. Jennifer Tilly jako protěžovaná přítelkyně vlivného mafiána připomněla ve Výstřelech na Broadwayi kreace Judy Holliday. Helen Hunt jako jedovatá nadřízená detektiva pojišťovny v Prokletí žlutozeleného škorpiona navázala na břitkou Katharine Hepburn ve věčném souboji se Spencerem Tracym. Komičky Tracey Ullman a Elaine May se v Darebáčcích nebojí až klaunsky shodit a v partnerství s Woodym Allenem připomenou jeho rané blázniviny. V žádné z těchto rolí si při nejlepší vůli nedokážu představit Miu Farrow. Scarlett Penelope Barcelona I když se dlouho zdálo, že tvůrce pod pravidlo "každý rok nový film" připsal drobným písmem klauzuli "a v každém jiná herečka", v roce 2005 přilnul k nové múze. Když nasmlouvaná Kate Winslet na poslední chvíli vycouvala z natáčení Match Pointu - Hry osudu, nahradil ji Woody mladičkou Scarlett Johansson. A nestačil se divit, kolik inteligence, zkušenosti a promyšlených fines talent dvacetileté dívky nabízí. Ambiciózní Nolu ve volné variaci na Zločin a trest následovala role mladé žurnalistky Sondry v duchařské komedii Sólokapr (kterou už Woody napsal speciálně pro Scarlett) a zatím naposled vášnivá Cristina, odsouzená k věčné nespokojenosti v hořké romanci Vicky Cristina Barcelona. Málokterý tvůrce by v rychlém sledu za sebou natočil tři tak rozdílné filmy a málokterá herečka by stejně dokonale naplnila tak různá zadání. "Psaní pro ženy má i jednu praktickou výhodu," svěřil se Woody Allen tisku. "Když vás odmítnou dva herci, může být problém najít třetího, který se pro roli hodí. Ale talentovaných hereček, které čekají na příležitost, jsou zástupy." Platilo to před dvaceti lety a platí to i dnes. Tak jako kdysi Woody, i dnešní autoři píší obvykle pro muže a jejich ženské postavy je často možné charakterizovat jediným dobře vybraným adjektivem. Ale zkuste si to u postav, které v posledních Woodyho filmech ztvárnily Evan Rachel Wood (Užívej si, co to jde), Naomi Watts (Poznáš muže svých snů) nebo Penélope Cruz (Vicky Cristina Barcelona).