Pan továrník Kirby (Edward Arnold) na první pohled evokuje karikaturu kapitalisty z humoristických časopisů komunistického bloku. Vážný tlustý muž, který se sotva vejde do žaketu, s nezbytným doutníkem v ústech a suitou přitakávačů, má velké plány s blokem newyorských domů, jež postupně odkupuje a hodlá na jejich místě vybudovat novou továrnu. Bylo by se mu to podařilo, nebýt tvrdohlavého staříka Martina Vanderhofa (Lionel Barrymore), majitele jedné z nemovitostí. Početná rodina Vanderhofových totiž patří k živočišnému druhu, který v obchodních kruzích dosud nebyl objeven a popsán - k lidem, kteří se nedají koupit. Vanderhofovi jsou vůbec výstřední. Až na jednu výjimku nechodí do zaměstnání, už dvaadvacet let nezaplatili daně, protože na ně nevěří, ale s o to větším zápalem se věnují tomu, co je opravdu těší. Když vstoupíte do haly jejich domu, naskytne se vám interesantní pohled na starého muže v řecké tóze a s havranem na rameni, kterak pózuje s talířem v ruce jako model pro obraz diskobola. Slečna v baletní sukni během servírování moučníku nacvičuje pas de deux za rytmického tleskání šíleného Rusa. Další členové rodiny si krátí čas sjížděním ze zábradlí schodiště. Nikdo z nich ani nepozdvihne obočí, když domem zaduní detonace - to jen hlava rodiny vyrábí ve sklepě petardy. S takovým světem pan Kirby věru nemá mnoho společného, a pohlíží proto s nelibostí na plány svého syna a viceprezidenta společnosti Tonyho (James Stewart) oženit se se členkou klanu excentriků, svou sekretářkou Alicí Vanderhofovou (Jean Arthur). Málokterá komedie se může pochlubit prestižní Pulitzerovou cenou. Divadelní hře George S. Kaufmana a Mosse Harta, která byla snímku předlohou, se takové cti dostalo a nepochybně to souviselo s dobou jejího napsání a uvedení. Obyvatelé Spojených států amerických prošli vyčerpávající zkouškou odolnosti po newyorském krachu na burze a hospodářské krizi, která poznamenala celá 30. léta. Poselství komedie o tom, že peníze nejsou všechno (adekvátní parafrází původního názvu by bylo nejspíše Do hrobu si je nevezmeš) a je třeba věřit i v jiné hodnoty, působila na tehdejší publikum jistě konejšivě. Není divu, že filmového přepisu hry se ujal režisér, který svým dílem sledoval stejné cíle. Jedním z postulátů alternativního světa filmů Franka Capry je přesvědčení, že obyčejní lidé se rodí jako mravně čistí, pravdomluvní a spravedliví a teprve peníze a rostoucí společenské postavení je korumpují. Je velice snadné poukázat na xenofobii, závist, násilí a morální nestabilitu, které z chudoby a nevzdělanosti vyvěrají v reálném světě, a rozmetat umělcův pohádkový vzdušný zámek na mraky. Ale režisér nabízel spíše cosi jako pozitivní příklad hodný následování, tentokrát rozkročený mezi screwballovou komedií a melodramatem, a tenkou hranici mezi idealismem a demagogií překračoval jen vzácně. Při sledování Vždyť jsme jen jednou na světě se asi neubráníte otázkám, z čeho vlastně Vanderhofovi žijí a jak by jejich imperativ "dělej jen to, co tě baví" otřásl se světovou ekonomikou, kdyby se jím řídil každý. Na rozdíl od filmu Pan Smith přichází ale tento příběh není politický manifest. V jistém smyslu je dokonce jeho antitezí, protože máloco může být vzdálenějšího angažovanému Smithovi nežli hippie rodinka, která nevěří v daně a politiku. Spojnicí mezi oběma filmy i dalšími z caprovské kolekce je spíše konejšivé ujištění, že nic není tak horké, jak se uvaří, a že na každý zdánlivý problém existuje řešení, a samozřejmě apel na rodinnou a sousedskou pospolitost. Vzhledem k režisérově mediálnímu obrazu advokáta chudých a poněkud levicovému duchu filmu by asi mnohé z jeho tehdejších příznivců zaskočilo zjištění, že Frank Capra je milionář a zarytý konzervativec a že šedou eminencí jeho příběhů o toleranci a společenské shodě je ve skutečnosti jeho scenárista, liberál Robert Riskin. Snad právě nezvyklá kombinace dvou zrcadlově obrácených pohledů na stejný příběh a postavy způsobuje, že se na kvalitě nejznámějších Caprových a Riskinových filmů shoduje většina. Pan Kirby skutečně vypadá jako karikatura kapitalisty, ale chová se výrazně kultivovaněji a lidštěji než analogické postavy v otevřeně politických satirách. Vanderhofovi jsou zase na hony vzdáleni onomu typu obyčejných lidí, kteří se zaťatými pěstmi hřímají agitační hesla a jsou připraveni defenestrovat kohokoli ve jménu čehokoli. Film se k takto radikálnímu pohledu neuchyluje a obě rodiny prezentuje se shovívavým nadhledem jako dva světy, které mají jeden vůči druhému předsudky, ale nezříkají se možnosti najít shodu. Jednou z nesporných kvalit snímku je jeho obsazení. O Lionela Barrymorea režisér tolik stál, že se nenechal odradit ani jeho momentální zdravotní indispozicí. Herec musel v době natáčení kvůli problémům s artritidou chodit o berlích, což vyřešilo připsání několika replik ve scénáři - dědeček Vanderhof si zkrátka vyvrtnul kotník poté, co se nechal vnučkou vyhecovat ke sjezdu zábradlí bez držení. Také Edward Arnold patřil ke Caprovým oblíbeným hercům a napravitelně záporný pan Kirby se mu stal odrazovým můstkem ke ztvárnění dalších dvou negativních postav ve filmech Pan Smith přichází a To je John Doe. Jimmyho Stewarta dnes vnímáme jako nejzářivější hvězdu z celého obsazení, ale před osudovým setkáním s Frankem Caprou byl jen řadovým smluvním hercem studia MGM. Role Tonyho je poněkud jalová a obsazena jiným hercem, snadno mohla zůstat pátým kolem u vozu a pouhou záminkou k setkání efektnějších postav. Stewartův cudný, místy zajíkavý a v každém ohledu nehrdinský projev ale znamenal závan autenticity, která této postavě vdechla život. Sekvence, která začíná jeho dialogem s Jean Arthur v parku a končí společným úprkem ze snobského večírku pana Kirbyho, nakonec patří k nejlepším místům filmu.
Film Vždyť jsme jen jednou na světě sklidil úrodu sedmi oscarových nominací. Proměnil sice pouze dvě, zato v nejprestižnějších kategoriích - Nejlepší film a Nejlepší režie.