Divadelní kritik Mortimer Brewster (Cary Grant) v recenzích snad tisíckrát strhal stereotyp šťastných příběhů, které končí svatbou. Jeho vlastní příběh svatbou naopak začíná, ale sotva poznáme jeho zázemí, snadno si domyslíme, proč má Mortimer o rodinné instituci své pochybnosti a co ho asi vedlo k napsání knihy s výmluvným titulem Bible starého mládence. V rodině Brewsterových se totiž přemnožili nebezpeční šílenci a náš hrdina se zdráhá obohacovat genealogický strom o další pokroucené větve. Na brooklynských tetičkách Abby (Josephine Hull) a Marthě (Jean Adair) nelze na první pohled shledat nic výstředního. Jsou to roztomilé staré dámy, které by se doslova rozdaly a většinu svého produktivního života naplnily výchovou tří osiřelých synovců. Teddy (John Alexander) se sice domnívá, že je prezident Spojených států Theodor Roosevelt, ale kdo by mu takovou drobnou výstřednost zazlíval. Mortimer dávno žije vlastním životem a Jonathan, kterého už léta nikdo neviděl, zřejmě také. Aby uplatnily své dobročinné sklony, věnují se tety charitě, hlídají sousedovic děti a vraždí staré pány otráveným vínem. No řekněte, co už může být záslužnějšího než zkrátit opuštěným starcům cestu na onen svět a osvobodit je od světa pozemského, který je plný hrubosti a bezbožného násilí? Ve sklepě je dvanáct kyprých hrobů, vykopaných Theodorem Rooseveltem, a v noci, která měla být Mortimerovou svatební, se vrací domů Jonathan (Raymond Massey) v doprovodu šíleného doktora Einsteina (Peter Lorre). Jak se ukáže, dvojice s reputací celostátně hledaných sériových vrahů je připravena srovnat s tetami skóre a Mortimer se pěkně zapotí, aby před novomanželkou Elaine (Priscilla Lane) utajil, do jaké rodiny se právě provdala. Pro označení žánru, s nímž si obvykle spojujeme jméno režiséra Franka Capry, se vžil termín sociální pohádka. Jeho filmy neukazují lidi takové, jací reálně jsou, ale jací by být mohli a snad i měli za předpokladu života v nekomplikovaném paralelním vesmíru. Filmy jako Úžasná událost nebo Pan Smith přichází jsou novodobé bajky se vším, co k tomu patří, včetně zjednodušené typizace postav a nevyhnutelného ponaučení. Vyskytuje-li se v nich zlo, bývá to zlo přehledně označené viditelným štítkem a ochotné kajícně se podvolit nápravě. Smyslem těchto filmů není reflektovat lidské chování, ale nabízet ideál víry v poctivost, pravdu a další vznešené hodnoty. Jezinky a bezinky ale patří mezi černé komedie, tedy k žánru, který dobro a zlo neustále relativizuje. Málokdo by asi hádal, že příběh, kde se lidé s úsměvem vraždí, natočil právě Frank Capra. Prostřednictvím sester Brewsterových totiž jeho film nepřímo připouští, že nezviklatelná víra ve správné hodnoty, jakou proklamuje například washingtonský pan Smith, může mít také podobu bezstarostné zaslepenosti a leckoho stát život. Sestry Brewsterovy ani na okamžik nezapochybují o humanistické povaze svých vražd. Spousta humoru filmu těží ze zvrácené výrokové logiky tetiček a z konfrontace jejich vyrovnaného klidu se stále hysteričtějším synovcem. "Jak ti můžu věřit?!" ptá se v jedné scéně Mortimer tety Abby. "Zavraždila jsi dvanáct lidí." Hříšnice s úsměvem přitaká, ale důstojně synovce ujistí, že "ke lži by se nikdy nesnížila". Divadelní fraška Josepha Kesselringa se stala překvapivým broadwayským hitem a jedním z důvodů úspěchu byla sebeparodická kreace Borise Karloffa v roli Jonathana. Herec, jenž představení také produkoval, nechtěl přijít o jistý výdělek kvůli filmu, který podle smluvní dohody nespatří světlo světa před derniérou hry (inkubační doba mezi natáčením v roce 1941 a distribucí filmu do kin se nakonec kvůli úspěchu představení protáhla na celé tři roky). Protože se ale spousta slovních vtipů točí kolem podobnosti Jonathana s Frankensteinovým monstrem, jeho filmový představitel Raymond Massey stál před nezvyklým úkolem Karloffa imitovat. Obsazení tet Abby a Marthy i pomateného synovce Teddyho nicméně zůstalo zachováno a v divadle se řešilo alternacemi. Klíčovým zůstalo zejména obsazení Mortimera, jediného normálního člena brewsterovského klanu. Když Frank Capra v létě roku 1941 pozval Caryho Granta na pracovní oběd, řekl mu prý, že Mortimera Brewstera nemůže hrát nikdo jiný než on. Zda stejnou větu vyslovil i během námluv s Bobem Hopem, Jackem Bennym a Ronaldem Reaganem, kterým roli neúspěšně nabízel dříve, už se asi nedozvíme. Jisté je, že Cary nabídku přijal a... nikdy svého rozhodnutí nepřestal litovat. S Caprou si rozuměl osobně, ale zcela se s ním rozcházel v názoru na míru komediální nadsázky, jakou příběh vyžaduje. Režisér totiž věřil, že morbiditu děje je třeba přehlušit vnější veselostí a nabádal všechny herce s výjimkami Masseyho a Lorrea k expresivní mimice a neustálému pohybu. Cary Grant se podvolil, ale časem přestal této stylizaci věřit. Frank Capra mu dal později zapravdu a dokonce souhlasil, že některé sporné momenty přetočí, ale nikdy k tomu nedošlo. Útok Japonců na Pearl Harbor angažovaného patriota přiměl zabývat se režií aktuální politické propagandy, a retušování komedie šlo stranou. Herec se během následujících tří let neúspěšně pokoušel odkoupit a zničit negativ. Jako by se chtěl očistit od své spoluúčasti na filmu, celý svůj honorář věnoval charitě a v rozhovorech Jezinky a bezinky pravidelně jmenoval jako svůj nejméně zdařilý film. Tolik se za svou kreaci styděl. Je opravdu tak špatná? Rozhodně je atypická. V žádném jiném filmu neuvidíte Caryho Granta zběsile poulit oči do kamery, v žádném nevyjadřuje údiv ústy otevřenými dokořán a ani v ultrabláznivé Leopardí ženě neopakuje tak často gag se zpožděnou reakcí. Na druhou stranu - do Jezinek se taková stylizace hodí více než kam jnam. Překážky, nastražené na Mortimera, se leckdy podobají momentům z kreslených grotesek Warner Bros. Princip frekventovaného gagu, kdy se například kojot Willy při honbě za ptákem Roadrunnerem ocitne ve vzduchu, na vteřinu strne a teprve poté, co si uvědomí svou situaci, podlehne gravitaci, nachází v Jezinkách svou konverzační alternativu. Mortimer se opakovaně snaží urovnat nesmyslnou situaci, nastane nepředvídaná komplikace, Cary Grant vteřinu nebo dvě pokračuje v původní činnosti a teprve se zpožděním vyjekne nebo se zhroutí. Touto vnější stylizací Capra navázal na své dávné začátky, kdy psal scénáře k němým groteskám Hala Roache a Macka Sennetta. S jeho pozdějšími filmy spojuje Jezinky a bezinky motiv rodiny jako přístavu harmonie, jakkoli se to v případě klanu Brewsterových zdá absurdní. Soudržnost staropanenských tet a jejich takt při zacházení s Teddym, ale i vzájemná loajalita dvou vyvrženců Jonathana a doktora Einsteina v nadsázce komediálního paradoxu dělají z těchto sériových vrahů vyrovnanější osoby, než je duševně normální, ale dosud zcela neukotvený Mortimer.
Na závěr vyslyšte malé varování. Film má pochybnou čest kolovat distribucí ve dvou odlišných verzích. Stejně jako Caprův opus magnum Život je krásný ho totiž dostihl dnes už přežitý nešvar kolorování. Máte-li na výběr, barevnou verzi rázným gestem zamítněte.