
© CinemArt
Hlavním anti-hrdinou filmu je trenér basketbalového družstva Marek (Martin Hofmann), v jehož rodině se zápal pro basketbal dědí již po mnoho generací. Jeho tým – v němž hraje i jeho syn (Radek Lajfr) – však selhává ve snaze postoupit do vyšší ligy. Stejně tak se Markovi nedaří sestavit národní družstvo z mentálně hendikepovaných hráčů pro nadcházející paralympiádu v Riu de Janeiru, na níž ovšem již slíbil účast svému druhému synovi (Martin Polišenský), jenž je postižen Downovým syndromem. Aby synka nezklamal (a také aby nemusel vracet již udělený grant na provozování národního paralympijského týmu), tak sáhne k variantě doplnit chybějící hráče zdravými basketbalisty, na nějž jej přivede jeho excentrický soused Dan (Jakub Prachař), neúspěšný divadelní režisér a hypochondr závislý na prášcích a alkoholu. Ten pak celý tým i s Martinem na paralympiádu doprovází coby kulturní poradce s cílem dohlížet na hráče, aby byli v předstírání mentálního postižení dostatečně věrohodní.

© CinemArt
Přesto mají tvůrci filmu výraznou tendenci ospravedlňovat Markovo jednání všemi dostupnými prostředky, od komentářů vedlejších postav popisujících trenéra jako člověka se srdcem na správném místě až po závěrečné omluvné shrnutí ředitele národní paralympijské asociace (Miroslav Krobot), že „sice zpronevěřil peníze, ale basketbalu se nezpronevěřil.“ Kromě toho jsou Markovi stavěny do cesty okrajové postavy různých hulvátů nebo hospodských opilců, kteří mu nadávají, že trénuje „dementální basketbal“ či „mongolskou ligu,“ načež jim Marek buď vynadá, nebo vrazí pěstí, což mu má poskytnout morální převahu. Jde však pouze o trik, jak postavit hlavního anti-hrdinu do lepšího světla tím, že scénář jeho okolí zaplní morálně ještě odpudivějšími figurkami. Včetně jeho souseda Daniela, pro nějž jsou slova jako morálka či etika neznámými pojmy, a jehož jednání tvůrci filmu paradoxně potřebu omlouvat nemají, patrně s představou, že jej coby potrhlého komického idiota diváci stejně nebudou brát vážně.

© CinemArt
Zrovna u tohoto filmu si nicméně lze snadno představit, že řada diváků s ním bude značně spokojená. Po řemeslné a technické stránce je totiž Dream Team natočen velmi solidně, a to včetně dynamického střihu, vhodně zvoleného hudebního doprovodu, několika slušných slovních vtípků či dobře načasovaných situačních gagů, relativně svižného tempa a zjevné výpravnosti zahrnující několik basketbalových utkání i natáčení v Riu de Janeiru (což vrcholí sebedojímavým kýčem v podobě celé české hymny zazpívané Brazilkou oblečenou v karnevalovém samba kostýmu). I komediální herecké výkony zejména Martina Hofmanna a Jakuba Prachaře jsou velmi zdařilé. Jediným diskutabilním technickým aspektem tak zůstává nepříliš konzistentní dobová stylizace, která s proměnlivou věrohodností simuluje dobu zhruba o dvacet let nazpět.

© CinemArt
Nejen dějem, ale i úrovní humoru se tak Dream Team vrací o dvacet let nazpět, kdy vznikla v roce 2005 o podvádění na paralympiádě americká komedie Bláznivá olympiáda, přičemž totéž téma vytěžil rok předtím v jedné ze svých epizod i seriál South Park. A stejně jako u zahraniční konkurence nechybí ani ve filmu Dream Team závěrečné morální prozření, byť v tomto případě není znát, že by se některá z postav v jeho důsledku skutečně napravila.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]









