Na hlavní hrdinku se nedá moc dobře empaticky napojit a chápat ji, natož s ní sympatizovat. Ani ostatní postavy k srdci příliš nepřilnou – vyjma půlročního nemluvněte, které je přímo ukázkově hodné a neproblematické. Grace se oproti tomu chová od začátku vyšinutě a její stav se čím dál víc zhoršuje. Její jednání vykazuje veškeré aspekty poporodní deprese (resp. poporodní psychózy coby její zhoršené formy), které jsou k dohledání na internetu – od náhlých výkyvů nálad, přecitlivělosti či celkové apatie až po blouznění, agresivitu, paranoidní podezíravost či sebepoškozování. Do toho se přimíchá i osamělost ze života ve venkovské izolované lokaci, frustrace ze sexuálního neuspokojení, ztráta zájmu o jakékoli činnosti včetně dřívějších spisovatelských ambicí i únava z každodenní rutiny a nekonečné nudy pramenící z toho, že Grace zjevně nemá žádné koníčky, na psaní nemá inspiraci a nic ji nebaví dělat (kromě plazení se v trávě a masturbace). Film bohužel mimo její psychózu a mnohé bizarní úlety neukazuje skoro nic, co by působilo normálně – a minutový sestřih několika šťastných chvil na úplném začátku to úplně nevytrhne.

Jackson je alespoň vylíčen jako milující, tolerantní a trpělivý muž, který ale Grace přesto nedostatečně naslouchá (např. jí jako překvapení pořídí do domu uštěkaného psa, o kterého ona nikdy nestála a mnohem spíš by dala přednost kočce). Kvůli práci tráví čas obvykle mimo domov, místy se chová nezodpovědně, závažné potíže často převrací v humor a na prudké výlevy i zdraví ohrožující chování své partnerky mnohdy téměř nereaguje (a vyhledat jí odbornou pomoc ho napadne až poté, co sama jen tak znenadání proskočí zavřenými skleněnými dveřmi a skončí v nemocnici). Jejich vztah definuje především nedostatek vzájemné komunikace.

Ve filmu výrazně figurují ještě postavy Jacksonových stárnoucích rodičů (hrají je sympaticky obsazené herecké legendy Nick Nolte a Sissy Spacek), které ale nejsou koncipované jako přirozená opora jejich mentálně nestabilní snachy, nýbrž je na nich raději demonstrována postupná ztráta kontaktu s realitou (v prvním případě kvůli věku, v druhém případě kvůli smutku ze smrti manžela). Skrze nevyžádané rady a marnou snahu o porozumění zatěžkanou zažitými stereotypy tak vzniklý problém spíše jen prohlubují, stejně jako Jacksonovi prázdně tlachající přátelé a další příbuzní na večírcích a oslavách narozenin, s nimiž Grace nemá o čem mluvit.

Coby ponor do chaotické ženské duše stižené depresivními stavy lze film obhájit díky velmi zdařilým a výrazným hereckým výkonům, které rozhodně tvoří nejlepší složku celého filmu. Nedostatečně prokreslené postavy jsou však hlavním protagonistům překážkou, která ubírá jejich herectví na věrohodnosti. A bohužel i v případě skvělé Jennifer Lawrence, jenž svým úctyhodným, mimořádně intenzivním, energickým a odvážným projevem prakticky táhne celý film na svých bedrech, nepůsobí její snažení jako věrohodně procítěné emoce, ale jen jako předstíraná nápodoba. I tak je právě ona a její výkon hlavním důvodem, proč film vidět.

Snímek se mimo to utápí ve vyumělkovaných metaforách, retrospektivních pohledech do minulosti, snových pasážích a opakujících se motivech divokých koní či náměsíčnosti a již po zhruba patnácti minutách upadá do repetitivní spirály, která je navíc zakončená poněkud bezradně a lacině výjevem hořícího lesa coby odrazu vnitřního rozpoložení hlavní hrdinky, neb lepší řešení zjevně nebylo po ruce. Je to ten typ filmu, jenž i spojitost mezi mateřstvím a spisovatelským blokem musí vizuálně převádět do scény, v níž polonahá Grace stojí před psacím stolem a na prázdný list nechává z pera dopadat kaňky inkoustu, jež se zároveň mísí s kapkami mléka, které jí pro změnu odkapávají z obnaženého ňadra.

Film Die My Love je divácky záměrně nekomfortní podívanou, jenž záslužně vrhá světlo na málo propíranou psychickou poruchu tím, že před publikum předkládá její extrémní formu. Z poporodní deprese nicméně ukazuje jen ona deliria a jejich zničující důsledky na partnerský život, ale jelikož je nijak nediskutuje (třeba skrze dialogy postav) ani nevyvažuje ničím jiným, tak vyznívá jen jako psychologicky povrchní přehlídka symptomů.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]