Dracula Brama Stokera patří spolu s Frankensteinem Mary Shelleyové k nejčastěji adaptovaným hororovo-gotickým látkám. Vzpomeňme na klasické verze obou filmů z 30. let (Dracula, Frankenstein) nebo na devadesátkové, zmodernizované verze (Drákula, Frankenstein). Po zhruba třiceti letech od nich tu máme opět další nové a ještě zmodernizovanější verze obou. Zatímco Frankensteina natočil Guillermo del Toro pro Netflix, snímek Dracula: Příběh lásky natočil Luc Besson pro kina. 

Besson, podobně jako před ním Francis Ford Coppola, natočil Drákulu po svém a více než jeho hororové prvky, které například nedávno zvýraznil Robert Eggers (Nosferatu), akcentoval, podobně jako Coppola před ním, více romantické prvky a natočil svého Drákulu jako velký milostný příběh, k čemuž ostatně odkazuje už i český překlad názvu.

Příběh začíná v roce 1480, kdy valašský kníže Vlad (Caleb Landry Jones) musí odrážet útoky osmanských nájezdníků, ačkoliv by mnohem radši svůj čas trávil milostnými hrami se svojí životní láskou Elisabetou (Zoë Bleu). Jenže zatímco Vlad se svým vojskem kosí nepřátele, jeho milovanou Elisabetu přepadnou a ač se k ní Vlad ještě stihne dostat téměř včas, přesto mu umře v náručí. Vlad kvůli tomu prokleje Boha a dalších 400 let tráví tím, že se snaží svou milovanou, v jejíž reinkarnaci doufá, najít. Přitom se stane upírem a rozsévá kolem sebe zkázu. O 400 let později se na jeho hrad v Karpatech vydá mladá právník Harker (Ewens Abid), jehož snoubenka Mína je nápadně podobná Elisabetě. Zatímco Vlad se vydá na cestu do Paříže, v patách má kněze (Christoph Waltz), který chce Drákulu dostat na cestu pokání.

Dracula: Příběh lásky se rozjíždí slibně. Celá úvodní pasáž z minulosti, v níž Vlad ve skvělém podání Caleba Landryho Jonese nejdříve miluje a pak bojuje, je výtečná a má spád a drajv. Naopak jakmile se dostaneme do roviny "současné" (konec 19. století), ztratí snímek dynamiku a tempo nastolené na začátku. Chvíli trvá, než si zvykneme na Drákulovo vzezření, které až nápadně připomíná vzezření Garyho Oldmana z Coppolova filmu. Zatímco tam hrál Harkera sličný Keanu Reeves, zde ho hraje záměrně vybraný nevýrazný a neznámý herec, aby náhodou nezastínil hlavní hvězdu filmu, kterou je Landry Jones. Besson tím dává jasně najevo, že ho zajímá pouze hlavní protagonista a jeho příběh, zatímco všechny ostatní postavy jsou upozaděné a mají sloužit jen hlavní dějové lince. To je trochu škoda, protože s lepším a zvučnějším obsazením mohl být Dracula poněkud více pamětihodnější.

Občas se z Draculy stává až fraška, a těžko říct, zda to byl Bessonův záměr, nebo ne, ale místy působí nechtěně komicky. Nevadí, že se téměř vůbec nejedná o horor, a že jde vlastně o červenou knihovnu, ale Besson z něj udělal místy až přehlcený a přeplácaný produkt, v němž je těch rušivých elementů a zbytečností až prespříliš. Vizuálně jde sice o působivý zážitek, ale chybí mu střídmost a jasný cíl. Ačkoliv má jít o osudovou love story, jde v podstatě o nafouklý kýč, který je místy až k smíchu. Besson je zkrátka pořád stejný megaloman, jakým se stal už od dob jeho přeci jen klasičtějších kousků, jako jsou Pátý element nebo Johanka z Arku. Její je Dracula: Příběh lásky mladší duchovní bratr. 

Takže podtrženo sečteno: Dracula: Příběh lásky je zajímavá verze, ale ve výsledku až příliš přesycená a bombastická. Za vidění sice stojí, ale ve srovnání s Coppolovým Drákulou, který byl ve své době také označován jako "velký milostný příběh", prohrává na všech frontách.

Český trailer filmu Dracula: Příběh lásky