Dá se jen těžko spočítat, kolik adaptací slavného romantického románu Charlotte Bronteové vzniklo - ať už pro film či televizi, jako muzikál nebo rozhlasová hra. Některé jsou navíc přiznané, některé nikoliv - jako např. slavný horor Jacquese Tourneura Putovala jsem se Zombií. Jana Eyrová není známa jen v anglosaském světě, svou verzi jsme natočili my i třeba Indové. Otázkou zůstává, proč a jestli je potřeba mít každých pár let verzi novou. Příběh je asi notoricky známý, ale pro jistotu: Jana Eyrová je sirotek, kterému osud hází neustále klacky pod nohy. Jako desetiletá nejdříve trpí u zlé tety, která se jí zbaví tím, že ji pošle do školy pro dívky. Tam to ale není o mnoho lepší kvůli hrozným podmínkám i teroru ze strany učitelů. Nezlomná Jana tu ale přečká deset let a nachází si místo jako guvernantka francouzské holčičky na panství Thornfield, které patří démony stíhanému Edwardu Rochesterovi. Mezi oběma se postupně rodí silné pouto, osud ale opět zasáhne. Knihu jsem nečetl a na český čtyřdílný televizní film si už nepamatuji - i když jeho strašidelnou atmosféru si vybavím i dnes -, ale můžu aspoň srovnávat s klasickou hollywoodskou verzí ze čtyřicátých let s Joan Fontaine a Orsonem Wellesem a patnáct let starým pojetím od Franca Zeffirelliho s Charlotte Gainsbourg a Williamem Hurtem. Podíváme-li se na novinku z tohoto úhlu, její existence má smysl, protože se jí daří přijít se svěžím, trochu jiným přístupem ke klasice a zároveň zachovat to podstatné. Americký režisér Cary Joji Fukunaga se nemohl více vzdálit své oceňované celovečerní prvotině Sin Nombre o uprchlících, kteří se chtějí dostat do Spojených států. Jeho adaptace notoricky známé látky si právo na existenci buduje díky soustředění se převážně na vztah zkoušené, ale vždy hrdé Jany a rozervaného Rochestera. Expresivita je minimalizována, "šokujícím" dějovým zvratům není věnována kdovíjaká pozornost, místo tlačení na pilu a ždímání emocí režisér komponuje pozoruhodně syrové obrazy anglické přírody a temných místností, reflektujících a umocňujících trápení hrdinů. Vizuální složka využívající převážně přirozené světlo mi připomněla Kubrickovo slavné drama Barry Lyndon. Náležitě "umělecký" zážitek dokresluje i citlivý soundtrack Daria Marianelliho. Snímek je na rozdíl od předchozích verzí vyprávěn ve flashbacích, efekt ale vidím jen v tom, že díky tomu šlo lépe krátit Janiny útrapy v dětství. Tam, kde Welles jako Rochester doslova řádil a Hurt byl naopak příliš klidný a vyrovnaný, hledá Fassbender třetí cestu v civilním psychologickém portrétování. Stejně tak Mia Wasikowska hraje "realisticky". Oba dva spojuje navzdory věkovému rozdílu aura potenciálních velkých hvězd blízké budoucnosti. Hlavně u Fassbendera je to díky kombinaci přitažlivého zevnějšku, zjevného talentu a obřího charismatu nejspíše jen otázka času. Doufejme. Judi Dench samozřejmě vyčnívá i v běžně upozaděné roli paní Fairfaxové.

Český trailer filmu Jana Eyrová Jestli máte rádi sofistikované romance, milence sžírané touhou, jejímuž naplnění nepřeje jejich odlišné sociální postavení a osud, hrdinky, které si jdou za svým, nejsou mužským přívěskem a nikdy neslevují z hodnot, které vyznávají - vám všem se bude asi nová Jana Eyrová líbit. Stejně tak pokud uctíváte herce v hlavních rolích, jde o jasnou volbu. Jestli nedávám vyšší hodnocení, je to hlavně proto, že Janu Eyrovou mám radši trochu více ve stylu gotických hororů, trochu více nadživotní, v dobrém smyslu lidovou, osudovou a spalující. Prostě žádný art. A nejlepším Rochesterem pro mě asi vždycky bude Orson Welles. Nebo minimálně do chvíle, než si tu zpropadenou nesmrtelnou knížku přečtu.