Další významnou postavou je pouliční houslistka Bára (Sara Sandeva), jíž v den, kdy se dozví o svém neplánovaném těhotenství, někdo odcizí obytný vůz i veškeré finanční úspory. A k tomu se jí navíc rozbijí housle. Dočasné útočiště nalezne u Josefa, který jí přislíbí opravu houslí a nechá ji u sebe bydlet (protože se kdysi znal s její matkou). S Josefem se kromě toho začne kamarádit sedmiletý kluk ze sousedství (talentovaný Matěj Kadlec), který tráví léto u babičky – maminku nemá a tatínek (Jiří Rendl) mu sice slíbil prázdniny u moře, ale ve skutečnosti se ho jen potřeboval zbavit, aby mohl trávit více času se svou novou přítelkyní.

Je fakt, že kvůli tématu blížící se smrti hlavního hrdiny vyznívá film Moře na dvoře o něco melancholičtěji než předchozí romantické komedie od stejných tvůrců (a i humoru je tentokrát o něco méně). Jinak jde ale pořád o tutéž recyklaci osvědčených motivů a dojímavých prvků mechanicky seskládaných do filmu, jenž je živen především neskutečným množstvím osudových náhod a telenovelovými zvraty a který působí jako šedesát dílů nějakého nekonečného seriálu typu Ulice nebo Ordinace v růžové zahradě, zhuštěných a natlačených do sta minut. Klasikou je otravně generická a repetitivní návodná hudba z hudební banky (plus povinně jedna písnička od kapely Chinaski). Nemůže chybět ani věrný pes se smutnýma očima, který ztrápeně čeká na páníčka, až se vrátí z nemocnice. A roztomilý chlapeček se sám do filmu uvede legendární větou „Kdybych se nenarodil, tak by maminka neumřela.“

Martin Horský a Tomáš Hoffman každopádně v žánru romantické komedie umějí chodit a moc dobře vědí, po čem touží diváci jejich filmů, tedy diváci nenáročných, líbivých a po srsti hladících oddechovek s nekonfliktními zápletkami, v nichž do sebe na konci všechno pohádkově zapadne (i kdyby to bylo sebenaivnější). Záměr zavděčit se co nejširší divácké obci s vidinou dalšího potenciálního kasovního hitu je ale nutí pohybovat se jen v omezených mantinelech již mnohokrát vytěžených mělkých schémat, takže vytvářejí tonálně podobné a dějově silně předvídatelné vykalkulované pokusy o ránu na jistotu. Filmařsky i produkčně jde přitom o poměrně solidní produkty, v nichž jsou hvězdně obsazeny i vedlejší a okrajové role (mimo jiné Jenovéfa Boková, Miroslav Táborský nebo Arnošt Goldflam) a nic v nich nepůsobí vyloženě pokaženě nebo trapně (ale nechtěně směšně už ano).

Malá útěcha spočívá v tom, že Moře na dvoře alespoň není oproti Srdci na dlani tak strašlivě banální a oproti Sladkému životu nemá tak agresivně tupý děj. Jakmile bychom ale měli zabřednout do rozebírání logiky příběhu a smyslu motivací a jednání konkrétních postav, stejně by nastalo peklo. Nijak se neřeší, že si různé postavy mezi sebou lžou nebo zamlčují zásadní informace. Zápletka se sedmiletým klukem, kterého se jeho otec v podstatě zřekne a začne žít jiný život, nemá žádnou dohru. To, že někdo někomu kdysi před lety zničil rodinu, je prakticky beze slova odpuštěno. Avšak diváci, kterým se skutečně neironicky líbily Ženy v běhu, Srdce na dlani nebo Sladký život, se takovými podružnostmi stejně zabývat nebudou, opět si přijdou na své, a i Moře na dvoře se jim bude jistě líbit. Protože je to dojemné, milé a hezoučké.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]