Kdo z nás někdy nepřemýšlel nad tím, jaké by bylo být o něco lepší. O něco chytřejší. O něco sebevědomější. O něco krásnější. Nebo mladší. Po zhlédnutí tohoto snímku ale na všechny tyhle myšlenky raději zapomeňte. Obrovská vlna všemožných reakcí zaplavila filmový svět už letos v květnu, kdy režisérka Coralie Fargeat uvedla v Cannes svůj nový film Substance. A rovnou s velkou parádou.

Palcové titulky informovaly o prchajících divácích ze sálů, kteří hrůzou nedokázali film dokoukat. Kritici se předháněli v tom, kdo napíše větší ovace na herecký výkon Demi Moore, o které nikdo čtvrtstoletí pořádně neslyšel. A Margaret Qualley byla rovnou pasována na největší sexsymbol tohoto století. Dobře, možná to trošku přeháním, ale boom kolem Substance byl a stále je opravdu velký. Otázkou zůstává, zda je i oprávněný.

Každá hvězda jednou vyhasne. Své o tom ví i Elisabeth Sparkle (skvěle vypadající dvaašedesátiletá Demi Moore), která už desítky let opanuje televizní obrazovky se svou cvičící show. Co si jen pod tím představit? Takový trošku víc cool aerobik s Olgou Šípkovou (kdo neznáte Olgu, dosaďte si za ni Jane Fonda, kdo neznáte ani tu, zajděte si na Substanci). Po padesátce ale o její upocený trikot nikdo nestojí, a tak její působení ukončí dost nevhodným způsobem její excentrický šéf Harvey (vynikající Dennis Quaid). Vzhledem posedlá Elisabeth se nehodlá se svou prohrou smířit, a tak přijme možnost vyzkoušet zázračnou substanci, díky které může být zase mladá a krásná. Smrt jí sluší? Requiem za sen? Ne ne, to je proti Substanci pohádka.

Zázračný elixír dokáže vytvořit z Elisabethiných buněk její druhé já. Lepší já. Sue (Margaret Qualley). Pro fungování celého procesu ale musí odepsaná hollywoodská hvězda dodržovat několik jednoduchých pravidel. Tím nejzákladnějším je to, že musí bezpodmínečně po sedmi dnech tělo vystřídat. Sedm dní je tedy na výsluní její mladší já, sedm dní její starší já. O vedlejších účincích se v příbalovém letáků nepíše, a tak ani jedna z verzí Elisabeth Sparkle netuší, co se stane, když pravidla poruší. Pár hodin navíc přece ještě nikoho nezabilo… nebo?

Přijde vám, že to celé zní vlastně docela banálně, a že jste něco podobného už viděli? Máte pravdu! Scenáristicky se o nic zas tak objevného nekoná, proto zůstává otázkou, proč si Substance z Cannes odnesla cenu za nejlepší scénář. Tady ale výčet toho špatného v podstatě končí. I když hodně záleží, kde má každý z nás hranice nějaké snesitelnosti. Pokud se ale zběsilému tempu snímku podvolíte a přistoupíte na tuhle originální hru, budete se královsky bavit. Tahle filmová satira má totiž pořádný koule!

Už od prvních záběrů je znatelné, že kamera Benjamina Kracuna jede na úplně jiné vlně, než jsme u filmů zvyklí. Až vlezle detailní záběry na různé části těla obou hereček potěší nejedno oko. Při scéně, kdy krevety obědvající Dennis Quaid okázale žvýká, má divák pocit, že kamera musí každou chvíli skončit u herce v žaludku. A takových scén je nespočet a svým zpracováním prostě baví. Vše doprovází perfektně padnoucí úderná hudba Raffertieho, která snímek dokresluje až do závěrečných titulků. Zmínit je třeba i naturalistické čvachtavé zvuky, které dodávají tomuto body hororu ten správný říz.

Filmu velice sluší retro vibe, který podtrhují barvy na plátně a celkové nasnímání scén. I přes naprosto přepálenou stopáž se divák díky těmto aspektům a dynamickému střihu nemá šanci ani na chvíli nudit. Z technických kategorií je třeba ještě zmínit masky, které nespoléhají jen na počítačovou technologii, ale i na poctivé ruční řemeslo, které se v dnešní době vidí už málokde.

V čem je vlastně Substance tak jiná? Troufám si říct, že něco takového, jako je právě tenhle snímek, jste ještě neviděli. Režisérka a autorka scénáře divákům servíruje jednu bizarnost za druhou na zcela jednoduchém příběhu, a ve chvíli, kdy si říkáte, že tohle je strop a že už vás nemůže ničím překvapit, tak do záběru lupne další šok, při kterém budete nevěřícně kroutit hlavou nebo odvracet oči od plátna. Ale pozor! I když to vypadá, že se tady všechno utrhlo ze řetězu, tak tahle smršť má řád, až po okraj naplňuje žánr body hororu, konstantně plyne, nabaluje další a další témata a graduje v totálně ujetém finále, které otestuje právě ty divákovy hranice, o kterých jsem psal výše.

Fargeat si určitě zaslouží velký obdiv za to, co dokázala na plátno přenést. S odvahou se chopila tématu a nebála se zajít do extrémů, jejichž zpracování dovedla svou pevnou režisérskou rukou do povedeného konce. Nazval bych to poctivou filmařinou, kterou je třeba ocenit. V první třetině rozjela psychologické drama stárnoucí herečky, která se v další části pouští doslova do boje se sebe samou, aby v závěru poukázala na hyenismus masmédií a televizního průmyslu a s notnou dávkou satiry shodila povrchní společnost, která se orientuje na ideál krásy. Téma už milionkrát opakované, ale stále aktuální a touto originální formou dosud nezpracované.

Substance sice rozdělí diváky na dva tábory, ale bude se o ní dozajista diskutovat. A to je dobře! Někteří neunesou její přepálenost, brakovitost některých scén, odporné záběry obzvláště v závěru, a snímek odsoudí. Je ale dobré se na něj podívat i z trošku jiné stránky. Jako na totální přestylizovanou a audiovizuální jízdu, která nenechá diváka vydechnout, a ještě navrch má skvělé herecké výkony. Nasedněte na vlnu, vychutnejte si dokonalou kameru, burácející hudbu a oceňte odvahu režisérky, protože přesně to si snímek zaslouží. Možná budoucí kultovka, možná černý kůň oscarového klání, možná už teď zapomenutý snímek, který má jen přehypovaný ohlas. Byla by ale škoda nedát snímku šanci. Zkuste to!