První scéna filmu (po skončení krátké a veskrze průměrné animované grotesky, jíž je snímek na začátku uvozen) zachycuje psychotického čtyřicátníka Arthura Flecka (Phoenix) ve vězení, kam byl poslán za vraždu pěti lidí. Čeká na soudní přelíčení, kde mu hrozí trest smrti, pokud to jeho advokátka neuhraje na mentální poruchu. Ve vězení je terorizován místními bachaři, u soudu je zesměšňován a ponižován. Je nabádán, aby se choval zdrženlivě a klidně, přestože jeho fanatičtí podporovatelé i média, která o procesu živě informují, dychtivě očekávají nějaký další skandál. Repetitivní střídání dvou lokací (vězení, soud), mezi nimiž Arthur po celý film pendluje, místy oživují setkání s tajemnou žhářkou Lee Quinzel (Gaga), s níž se Arthur seznámí v léčebném ústavu.

Avšak stejně jako celý film, jenž je dekonstrukcí osobnosti pomateného, chaotického a sebestředného šílence, tak i zdánlivě romantický vztah Arthura a Lee je vylíčen jako dekonstrukce. Lee ve skutečnosti Arthura nemiluje, nicméně je velkou fanynkou Jokera a snaží se Arthura vyprovokovat, aby dal svému temnému nitru volný průchod. Zdárně jím manipuluje a obelhává jej, aby si vysloužila jeho přízeň. On jejím lžím a přetvářce naivně věří a skutečně se do ní zamilovává s představou, že poprvé v životě našel spřízněnou duši. Z Lee Quinzel to dělá dost podivnou postavu s nejasným plánem a obskurními motivacemi, která je po většinu času devalvována do pozice pouhé přísedící v soudní lavici, pokud zrovna není v přímé interakci s Arthurem (třeba když jej navštíví na vězeňské samotce, kam ji údajně „jeden z bachařů pustil“ – což je pouze jeden z mnoha momentů, kdy se lze podivovat tomu, kam dali scenáristé hlavu).

Muzikálová čísla působí prkenně a svým provedením se do snímku, jenž je kombinací vězeňského thrilleru a psychologického soudního dramatu, ani trochu nehodí. Představte si Zelenou míli, kterou někdo prokládá hudebními pasážemi z La La Landu. Až na to, že muzikálové scény ve druhém Jokerovi nemají žádnou pohybovou choreografii, žádnou melodičnost, dokonce ani zajímavé texty, které by s děním ve filmu souvisely trochu víc než jen náznakově. V jiných muzikálech se zpěv používá jako prostředek vyprávění, ale v Joker: Folie à Deux se děj naopak zcela zastaví, kdykoli se začne zpívat. Film kvůli tomu zásadně pozbývá na plynulosti a navzdory přepálené délce 138 minut se toho v něm navíc nestane mnoho, což činí zážitek z jeho sledování vleklým, těžkopádným a nezáživným.

Joaquin Phoenix předvádí solidní výkon (a dokonce i pěvecké party zvládá jakžtakž ustát). Lady Gaga pochopitelně zpívá dobře a ani jako herečka se nemusí za nic stydět. Kromě nich ale lze na snímku pochválit v podstatě už jen temně hutnou hudbu a místy i kameru. Vypravěčsky ale snímek nefunguje, je přeplněn hromadou klišé a ani z hlediska myšlenek neříká nic moc nového, co by nezaznělo už v předešlém dílu, jen opakuje a recykluje již řečené. Semi-náhodně roztroušené muzikálové vsuvky dění nijak neobohacují, pouze prodlužují agónii. Je to až fascinující, že po precizně natočeném a psychologicky přesvědčivém Jokerovi přišlo pokračování, které působí jako absurdní fraška, selhává na mnoha úrovních a jeho jednotlivé tvůrčí přístupy se mezi sebou narušují, místo toho, aby se navzájem podporovaly a doplňovaly. Ikonického anti-hrdinu, kterého Todd Phillips před pěti lety vybudoval, nyní tímto pokračováním zas neobratně pohřbil.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]