Stejně jako v případě Krajiny ve stínu je i Konec světa ve filmografii Bohdana Slámy něčím zcela neobvyklým, protože mnohem více než jeho předchozí filmy svou hořkosladkou retro poetikou i stylem vyprávění připomíná některá díla Jana Svěráka, zejména Po strništi bos. Z hlediska námětu je zas Konec světa velmi podobný slovensko-českému snímku Jak jsme hráli čáru, jenž byl také příběhově zasazen do 60. let a vztah vnuka a dědečka v něm též tvořil jeden z hlavních motivů (a trpěl i na obdobné scenáristicko-dramaturgické nedostatky).

Srpnové události roku 1968 hrají v Konci světa jen malou roli (v cca třech scénách se mihnou vojáci a v Praze dědeček díky znalosti ruštiny zachrání postřeleného chlapce). Významnější je pro film to, jakým způsobem se okupace promítne do vzájemného soužití v podhůrské venkovské komunitě, kam jezdí Tonda s dědečkem na chalupu. Majiteli okolních stavení jsou totiž mimo jiné rodina Pražáků, manželský pár německých starousedlíků, zarytý český komunista a konečně i Krobotův dědeček, jenž je pro změnu potomkem ruských šlechticů. Názorové rozmíšky mezi nimi jsou ale veskrze minimální, a když už si tu někdo dá s někým po hubě, tak je to kvůli ženské, nikoli kvůli národní příslušnosti nebo politickému přesvědčení (tak jako v Krajině ve stínu, která nebyla o ničem jiném).

Vypravěčsky je film rozprostřen do několika perspektiv. Na velké množství scén je nahlíženo z pohledu desetiletého dítěte, které politickým změnám v zemi nerozumí, chtělo by umanutě za rodiči, vytáčí jej dědečkovy nešvary a kamarádí se s klukem ze sousední chalupy, s nímž provádí různé lotroviny. Do toho vstupuje vedlejší dějová linie dědečka, jenž se dvoří nešťastně provdané prodavačce (Zuzana Mauréry) a při snaze vnuka ohlídat a předat mu i nějaké znalosti a životní moudra naráží na limity vlastních sil. Pasážím zohledňujícím životy či minulost ostatních vedlejších postav se film věnuje nejméně, leč neopomíjí je.

Ve výsledku ale ani jedna z těchto rovin není příliš nosná, pročež se snímek rozpadá do pásma nepříliš provázaných epizodek, z nichž některé působí čistě výplňově a jiné zas repetitivně. Filmu veskrze chybí nějaká silnější zápletka, protože ty nabízené nejsou ani v jednom případě dostatečně uspokojivé. Dědova opatrná romance s prodavačkou je velmi mělká a prakticky k ničemu nevede. Konflikty mezi lidmi vyvolané vojenskou invazí se omezují na psaní nápisů po zdech nebo po vstupních dveřích. Především ale ústřední vztah mezi dědečkem a jeho vnukem neprojde za celý film skoro žádným vývojem.

Oba hlavní hrdinové zkrátka jen zažívají různé situace, ať už společně, nebo každý zvlášť. Párkrát se Tonda na dědu naštve a ten se ho pak snaží rozveselit svými tanečními kreacemi. Jindy Tonda zjevně pocítí k dědovi obdiv, třeba když ho uslyší hrát na piano nebo když ho uvidí odvážně zalhat sovětskému pohlavárovi. A to je víceméně celé, a ještě je to ředěno nesouvisejícími a de facto zbytnými scénkami, např. když Tonda spolu s kamarádem uvíznou zamčení na rozhledně a ostatní je přes noc hledají, nebo když spolu roztahají vycpaná zvířata po okolí, nebo když starý Němec vypráví sousedovi o svém synovi, jenž je ve filmu přítomen jen na fotografii. Film má dvě a čtvrt hodiny, které vzhledem k daným okolnostem místy působí dosti úmorně.

V několika pasážích se navíc z filmu vytrácí navzdory jednoduchosti příběhu jasná orientace v motivacích postav. V jednu chvíli Tonda obdrží telegram od rodičů, že je vyzvedne smluvené auto a odveze je za nimi do Paříže. Tonda s dědou balí kufry a čekají na příjezd vozu, který se skutečně objeví. Následný sled událostí je ale odvyprávěn tak nepřehledně, že není patrné, jestli došlo k nějakému nedorozumění (jak a proč?), nebo zdali to celé nebyl jen nějaký podvod na Tondu iniciovaný dědou (čeho tím chtěl docílit?). V jiné scéně dostane Tonda záchvat kašle s podezřením na zápal plic (který už měl ten rok vícekrát), takže děda zburcuje sousedy, aby jej dostal do nemocnice. U doktora je ale naznačeno, že Tonda kašel jen předstíral, aby si z dědy vystřelil. Jisté to není, protože z toho není nic vyvozeno a nikdo se už o tom ve filmu znovu nezmíní.

Značně hořkou tečkou na závěr je posledních zhruba dvacet minut filmu, jež se odehrávají po několika letech od předchozích událostí a které zničehonic působí jak z úplně jiného snímku. Role dětí přebrali jiní starší protagonisté (strašliví), film má najednou zcela odlišnou atmosféru, vstupují do něj zcela nová témata a finální vyústění je totožné jako závěr jiného filmu Bohdana Slámy, konkrétně Čtyř sluncí. Celá tato epilogová část vyznívá z hlediska vedení herců i celkové realizace jako jeden velký přešlap.

Pozitiva tím pádem tvoří převážně herecké výkony většiny dospělých protagonistů (zejména Krobot, Mauréry a také Michal Isteník jako podruhé ženatý sklář), náladotvorná kamera Diviše Marka, hudba Jakuba Kudláče, dobová stylizace a některé izolované scény, které mají své osobité kouzlo. Film funguje nejlépe jako pestrá nostalgická paleta mikro-příběhů, jako dětské vzpomínky na jedno léto převedené do filmové podoby. Schází mu ale pevnější a poutavější dějové sevření a očištění od řady nadbytečných prvků, které by jej učinily významně kratším a celkově dynamičtějším.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]